Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 488/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. Z., právně zastoupeného JUDr. Stanislavou Bradovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Přerov, Kratochvílova 43, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc ze dne 5. dubna 2005, sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel podání, učiněné ve lhůtě podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), a splňující i další formální náležitosti ústavní stížnosti, kterou stěžovatel napadl shora označené rozhodnutí.

Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Přerově domáhal úhrady úroku z prodlení ve výši 13.052,- Kč, neboť jeho otec (žalovaný) neplnil vůči němu řádně vyživovací povinnost v období od června 1997 do srpna 1998. Okresní soud žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 5. dubna 2004, č.j. -55, a uložil žalovanému (otci stěžovatele) úrok z prodlení (dluh) v požadované výši uhradit a zároveň zaplatit stěžovateli (žalobci) náklady řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že žalobu zamítl v celém rozsahu a žalobci (stěžovateli) uložil povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení, když vyslovil, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Krajský soud dospěl k závěru, že vztah mezi žalobcem (synem povinného) a žalovaným (otcem oprávněného) nelze podřadit pod občanskoprávní závazkový vztah, a to ani za použití ustanovení § 104 zákona o rodině. Důvodem je skutečnost, že vyživovací povinnost plyne přímo ze zákona o rodině jako nedílná součást všech práv a povinností v souhrnu rodičovské zodpovědnosti. Jako takový specifický vztah má zajištěnou ochranu přímo jinými instituty (předběžná vykonatelnost, zařazení mezi přednostní pohledávky). Proto není přípustná aplikace ustanovení ani za použití analogie dle zákona o rodině, která je normou podpůrnou a nikoliv plně odkazovací. Na manželské a rodinné vztahy tedy nelze subsidiárně aplikovat normy občanského práva, pokud zákon o rodině sám nedefinuje příslušný institut. Takovým případem však není prodlení v placení výživného resp. nárok na úrok z prodlení.

V popsaném postupu Krajského soudu shledal stěžovatel porušení práva na soudní ochranu zaručeného v d (dále jen " "), vyplývajícího rovněž z y ČR, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci.

Stěžovatel nesouhlasil se závěry odvolacího soudu a předložil Ústavnímu soudu vlastní interpretaci posouzení projednávané věci.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka - Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci - za který se vyjádřila předsedkyně senátu 40 Co. Ta uvedla, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti postrádá ústavně právní relevanci, neboť fakticky zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem týkající se aplikace normy občanského práva na rodinně právní vztah založený na vzájemné vyživovací povinnosti. Důvody, které odvolací soud vedly k vydání napadeného rozhodnutí, jsou patrné z odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které účastník odkázal.

Ústavní soud konstatuje, že uvedené vyjádření nepřineslo nové skutečnosti, tvrzení ani argumentaci, a proto je stěžovateli k případné replice neposlal.

Pro posouzení věci si Ústavní soud vyžádal rovněž spis vedený u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. .

Podle ustanovení je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Ústavní soud je podle y ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti.

Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, obsahem napadených rozhodnutí i obsahem spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho práva na soudní ochranu tím, že v jeho věci rozhodl soud způsobem, se kterým on sám nesouhlasí. Právo na soudní ochranu dle y zaručuje každému možnost, obrátit se se svou věcí na nezávislý a nestranný soud, který jako jediný orgán veřejné moci je povolán k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům ( y ČR). Pro postup soudů a naplnění jeho úlohy ochránce práv, musí soud vycházet z celé řady procesních předpisů, jejichž limity jsou dány ústavními principy, ve vnitrostátním rozměru zejména u ČR a u.

Jedním ze základních principů je princip rovnosti stran, zaručený v y. Obecné soudy při svém řízení jsou tedy povinny poskytovat ochranu práv všem subjektů zúčastněným na řízení, přičemž hledisko rovnosti není možné pominout.

Jinými slovy řečeno, právo na spravedlivý proces zaručuje každému možnost na přístup k soudu, ale nezaručuje, a ani nemůže zaručit, každému úspěch v jeho věci.

Z ryze subjektivního pohledu je tedy možno na rozhodnutí obecného soudu pohlížet jako na rozhodnutí "nespravedlivé" nesplňující požadavky jedné ze stran řízení. Takové tvrzení ovšem není možné považovat za tvrzení objektivně správné, pokud je účastník řízení, v tomto případě stěžovatel, opírá pouze o svoje právní hodnocení věci. Takové hodnocení, není-li podepřeno dalšími skutečnostmi, které by svědčily o porušení citovaného článku y, nemůže Ústavní soud než hodnotit jen jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů. K tomu je nezbytné odkázat stěžovatele na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu (např.

sp. zn.

viz. Sbírka nálezů a usnesení svazek 1., str. 41, či

sp. zn.

, viz Sbírka nálezů a usnesení svazek 1., str. 219).

Podle ustanovení senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci Ústavní soud neshledal tvrzené zkrácení stěžovatele v základních právech zaručených v příslušném článku y postupem krajského soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu