Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1971/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Michalem Balcarem, advokátem se sídlem Říční 10, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. dubna 2014 č. j. -75, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2014 č. j. -94 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2015 č. j. -114, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 2. 7. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl shora uvedená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Současně navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti.

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal na svém otci F. B. zaplacení částky 250 471,03 Kč s příslušenstvím (jež měla představovat kapitalizovaný úrok z prodlení z jednotlivých dlužných částek výživného), a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedený soud vyšel z toho, že jde o specifický právní vztah upravený , o rodině, na který nelze (i přes jeho ) ani podpůrně aplikovat ustanovení týkajícího se závazkových vztahů, konkrétně pak ustanovení .

3. Proti tomuto brojil stěžovatel odvoláním, Krajský soud v Brně však ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel toto rozhodnutí napadl dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným rozsudkem odmítl jako nepřípustné ve smyslu ve znění účinném do 31. 12. 2013.

II.

Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel upozornil na to, že byl odvolacím soudem výslovně poučen o přípustnosti dovolání, a dodal, že sám považuje dovolání za přípustné, protože svůj nárok opírá o .

5. Ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů dále namítl, že nejsou přesvědčivě zdůvodněna, neboť v nich chybí vypořádání se s jeho právním názorem, kromě toho je prý jejich výklad zjevně excesivní, neboť je v zásadním rozporu se zněním zákona, resp. s jednou ze základních zásad - podle "nového" je totiž nutno na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, použít také ustanovení , přičemž podle komentáře C. H. Beck, 2014, str. 13, nutno rozumět, že nezávislostí uplatňování soukromého práva na právu veřejném se patrně většinově rozumí nezávislá interpretace a aplikace objektivního soukromého práva. Pokud soudy konstatovaly, že úrok z prodlení nelze v soukromoprávních vztazích přiznat s ohledem na existenci trestněprávní sankce, dopustily se pochybení při výkladu práva, které je jednoznačným excesem, a jejich rozhodnutí je překvapivé.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas (a to i ve vztahu k rozsudkům soudů nižších stupňů s ohledem na eventuálně nesprávné poučení o opravných prostředcích ze strany odvolacího soudu), oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojil proti usnesení dovolacího soudu s tím, že jeho dovolání bylo přípustné, neboť svůj nárok opřel o . Tuto argumentaci však Ústavní soud přijmout nemůže, neboť úrokový závazek je vždy závazkem akcesorickým vůči závazku hlavnímu, přičemž vznik hlavního závazku stěžovatel odvíjí od ustanovení a násl. zákona o rodině; ostatně pokud by mělo být na danou věc aplikováno ustanovení , mohlo by tomu být jen "zprostředkovaně", a to na základě ustanovení zákona o rodině.

9. Jde-li o zbývající část ústavní stížnosti, ač je zde namítáno nedostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů či jejich excesivní postup, ve skutečnosti jde v zásadě o vyjádření nesouhlasu s interpretací a aplikací tzv. podústavního práva, konkrétně ustanovení , resp. vymezení vztahu zákona o rodině a . V odůvodnění napadených rozsudků totiž obecné soudy, a to i s poukazem na svou judikaturu, srozumitelně vysvětlily, proč na danou věc použít ustanovení nelze, a tedy proč stěžovatelem uplatněný nárok nemá oporu v hmotném právu, přičemž danému výkladovému problému nebyla ze strany Ústavního soudu přisouzena ani ústavněprávní dimenze (viz usnesení ze dne 2. 6. 2006

sp. zn.

, ze dne 1. 3. 2006

sp. zn.

, ze dne 1. 3. 2012

sp. zn.

, ze dne 13. 8. 2012

sp. zn.

, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

10. V souvislosti s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy mu úrok z prodlení nepřiznaly s ohledem na existenci trestní sankce, možno doplnit, že obecné soudy dospěly k poněkud jinému závěru, tedy že právní úprava výživného obsažená v zákoně o rodině je natolik specifická (a tudíž "uzavřená"), že to vylučuje použití obecné právní úpravy prodlení dlužníka, jež je obsažena v (konkrétně v ). Poukaz na možnost uplatnění trestních sankcí představoval pouze argument na podporu daného závěru, navíc nejde o jedinou zvláštnost, která systém právní regulace výživného (jako celek) provází (viz usnesení ze dne 1. 3. 2006

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl. S ohledem na výsledek tohoto řízení nebylo možné přiznat stěžovateli náhradu nákladů zastoupení ( ), případně ani náhradu nákladů řízení ( a 5 ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu