Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2422/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatelky J. S., právně zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem Štěpánská 49/633, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2011 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Podáním učiněným ve lhůtě dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené d (dále jen " ").

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl změněn odvoláním stěžovatelky napadený rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 11. 2010 čj. - 35.

Stěžovatelka namítá, že rozsudek soudu odvolacího je nesrozumitelný, pokud jde o hodnocení přiměřenosti částky na výživu stěžovatelky jako neprovdané matky ve výši 1.500,- Kč. Odůvodnění rozsudku krajského soudu neobsahuje úvahy, z nichž by bylo jednoznačně patrné, které skutečnosti vzal odvolací soud za prokázané a o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakož i jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Z odůvodnění rozsudku není proto zcela jasné, proč odvolací soud považuje za přiměřený příspěvek na výživu stěžovatelky právě částku ve výši 1.500,- Kč měsíčně, a nikoliv částku vyšší.

Stěžovatelka je toho názoru, že z provedených důkazů vyplynul skutkový stav, který plně prokázal žalobní tvrzení v tom směru, že možnosti a schopnosti vedlejšího účastníka, jakožto žalovaného, jakož i oprávněné potřeby stěžovatelky v daném období odůvodňují přiznání příspěvku na její výživu ve výši uvedené v žalobě, tj. 3.000,- Kč měsíčně.

Pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu o nepřiznání úroků z prodlení, domnívá se stěžovatelka, že toto rozhodnutí je protiústavní, neboť je v rozporu s ústavním principem rovnosti ( y).

Podle názoru stěžovatelky je nárok na příspěvek na výživu podle § 95 odst. 1 zákona o rodině majetkovým subjektivním právem, které vzniká oprávněné osobě ex lege, pokud dojde k naplnění hypotézy právní normy obsažené v tomto zákonném ustanovení. Subjektivní právo na příspěvek tedy nevzniká až právní mocí soudního rozhodnutí, kterým je příspěvek oprávněné osobě přiznán. Soudní rozhodnutí zde má tedy deklaratorní a nikoliv konstitutivní charakter. Není tedy pravdou to, co tvrdí odvolací soud ve svém rozsudku, že dlužník k tomu, aby se dostal do prodlení, musí znát výši dluhu a jeho splatnost, to vše vyplývající až z rozhodnutí soudu.

Podle názoru stěžovatelky aplikaci ustanovení v případě prodlení s placením příspěvku podle zákona o rodině nebrání nic ani z hlediska právního. Ve věci je známo pouze jedno soudní rozhodnutí, které takovou aplikaci v případě prodlení s placením výživného výslovně vylučuje, a to nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2006

sp. zn.

.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy (výše příspěvku a nepřiznání úroků z prodlení). Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). O takový případ se v dané věci zjevně nejedná.

Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Navíc po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona o rodině i s ustanoveními , která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté y. Při rozhodování obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely tak z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových jak pro posouzení a určení výše příspěvku na úhradu výživy neprovdané matce, tak i určení doby, od kdy bude tento příspěvek přiznán a své rozhodnutí učiněné na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je tak po věcné stránce logické a vyčerpávající, po formální stránce pak dostatečně srozumitelné.

Ústavní soud proto musí uzavřít, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2012

Stanislav Balík

předseda senátu