Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 521/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti H. P., zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem Praha 8, Křižíkova 56, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 8. 2005, která splňovala podmínky předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý soudní proces podle d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s Dodatkového protokolu č. 1 a podle y.

Ústavní soud z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 20. 10. 2003 k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 domáhal po České republice - Ministerstvu financí zaplacení 6.250.000,- Kč s příslušenstvím. Důvodem byla skutečnost, že v řízení, jež bylo vedeno před Okresním soudem ve Zlíně pod sp. zn. byla rozsudkem ze dne 17. 8. 2000 zamítnuta jeho žaloba podle , o mimosoudních rehabilitacích, po účinnosti nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. (dále jen " "), o vydání jedné poloviny nemovitostí v k. ú. Dolní Ves a na zaplacení 3.125.000,- Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí, které nabylo právní moci, bylo uvedeno, že předmětné nemovitosti byly dne 29. 10. 1991 vydány na základě D. B., neteři stěžovatele, která jako jediná o vydání nemovitostí požádala a současně zde bylo uvedeno, že tímto rozhodnutím není vyloučena možnost podání písemné žádosti o finanční náhradu podle

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. , žalobu stěžovatele zamítl s tím, že Okresní soud ve Zlíně sice v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že by měl zůstat stěžovateli zachován nárok podle , pokud jiné finanční plnění restituční zákon pro spornou záležitost neupravuje, avšak tímto názorem není Obvodní soud pro Prahu 1 v dané věci vázán. Obvodní soud pak uvedl, že citované ustanovení se na projednávaný případ nevztahuje. Stát příslušné nemovitosti vydal a pokud by ještě zaplatil finanční náhradu, šlo by z jeho pohledu o dvojí plnění.

Na základě stěžovatelem podaného odvolání Městský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil s tím, že finanční náhrada se poskytuje oprávněné osobě jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat. Nemovitosti, které nelze vydat jednoznačně vyjmenovává ustanovení , 3 a 4 a jde tedy o stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj stavebně technický charakter, pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem a pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání. O takovou nemovitost se v souzené věci nejedná a právní poměry mezi oprávněnými osobami je nutno podřadit pod režim ustanovení

Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud rozhodnutím, rovněž napadeným ústavní stížností, odmítl jako nepřípustné.

K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. a vyjádření Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu.

Oba obeslané soudy ve svých vyjádřeních k obsahu ústavní stížnosti odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí a protože jejich vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti, tvrzení nebo argumentaci, nebyla Ústavním soudem stěžovateli zaslána na vědomí.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná; její zjevná neopodstatněnost plyne jak z povahy důvodů uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z y, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakoval své námitky uplatněné již v předchozím řízení před obecnými soudy, v nichž v podstatě stejnými tvrzeními usiloval o vyhovění svému návrhu. Jak Městský soud v Praze, tak i Nejvyšší soud se předmětnými námitkami zabývaly a ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly, proč jim nepřisvědčily. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami stěžovatele, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení , se oba soudy vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

,

a nálezy publikované pod č. 2/1997 Sb. a č. 164/1994 Sb.) a na judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že vůči jeho osobě by v případě vyhovění jeho návrhu k žádnému dvojímu plnění nedošlo, neboť České republice - Ministerstvu financí by vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči oprávněné osobě, které byly nemovitosti v restitučním řízení vydány.

Ústavní soud k tomu konstatuje, že argumentace stěžovatele není korektní, neboť uvedené judikáty Ústavního soudu na případ stěžovatele nedopadají. Stěžovatel zejména odkazuje na nálezy Ústavního soudu publikované pod č. 2/1997 Sb. a č. 164/1994 Sb., kterými došlo k rozšíření okruhu oprávněných osob pro uplatnění restitučních nároků podle a na základě kterých stěžovatel odvíjí svůj nárok na finanční náhradu. Z žádného z těchto nálezů nelze dovodit nesprávnou interpretaci aplikovaných ustanovení obecnými soudy. Pokud se týká odkazu na nálezy

sp. zn.

,

,

a

, ve kterých je řešena závaznost rozhodnutí Ústavního soudu a závaznost pravomocných rozsudků, k tomu Ústavní soud odkazuje na ustanovení , podle jehož dikce je závazný pro všechny orgány toliko výrok pravomocného rozsudku a nikoliv jeho odůvodnění, jak v ústavní stížnosti argumentuje stěžovatel. Nálezy

sp. zn.

,

a

se pak vztahují k základním zásadám trestního řízení a ani tato rozhodnutí nelze aplikovat na projednávaný případ. V nálezu

sp. zn.

Ústavní soud uvedl, "že v případě negativního rozhodnutí pozemkového úřadu ve vztahu k restituentům je nutné, aby ve výroku bylo stanoveno, že se nemovitosti nevydávají a z jakých důvodů se nevydávají". Daný nález se týká rozhodnutí pozemkového úřadu podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů a nikoliv výroku rozsudku vydaném v soudním řízení. Konečně v nálezu

sp. zn.

Ústavní soud uvedl, "že pokud se otevřela novým oprávněným osobám lhůta k uplatnění jejich restitučních nároků v době, kdy povinná osoba ve smyslu již neexistovala (neboť požadovaný majetek již vydala jinému oprávněnému) a nemá-li zákon pro takový případ výslovné řešení, jeví se být slušným a spravedlivým považovat za subjekt povinný k vydání toho, kdo v té době věc drží. Jinak by situace neměla řešení". Ani tento nález nelze na danou věc aplikovat, neboť v projednávané věci zákon výslovně počítá se situací, která nastala, a to v ustanovení , ve kterém je upraven postup právě pro případ kolize zájmů více oprávněných osob.

Pro úplnost Ústavní soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. , ve kterém Nejvyšší soud v obdobném případě judikoval, že nárok na peněžní plnění lze posoudit podle ustanovení , který je ve vztahu k normou obecnou. Z tohoto důvodu lze žalobní tvrzení podřadit pod skutkovou postatu obecného ustanovení , podle něhož kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Oprávněné neuspokojené osoby mohou tedy své nároky uplatnit vůči uspokojeným oprávněným osobám u soudu. Tento právní závěr potvrzuje správnost napadených rozhodnutí i závěrů v nich učiněných. Bylo zcela věcí stěžovatele, když v původním soudním řízení před Okresním soudem ve Zlíně, vedeném pod sp. zn. , ve kterém byl kvalifikovaně právně zastoupen, nevyužil všechny procesní prostředky, které mu poskytuje k účinnému hájení svých práv, a to podáním odvolání proti rozsudku tohoto soudu ze dne 17. 8. 2000. Zvolený procesní postup pak již nebylo možno, ze shora uvedených důvodů, zhojit v posuzovaném řízení.

Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly obecnými soudy porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil.

Ústavní soud rovněž poukazuje na svoji dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že nesprávná interpretace hmotně právního ustanovení při aplikaci práva, bez ohledu na to, zda namítaná nebo autoritativně zjištěná, sama o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle d. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 8, Nález č. 66).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Ústavní soud právní názory odvolacího jakož i dovolacího soudu obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí neshledal v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Rovněž neshledal, že by v činnosti obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele.

Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu