Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 688/05

Ústavní soud rozhodl ve věci návrhu stěžovatelky J. B., zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem v Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22. listopadu 1999, sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2002 sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. července 2005 sp. zn. , mimo ústní jednání, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění :

Stěžovatelka podáním ze dne 25. října 2005, doručeným Ústavnímu soudu elektronicky (podepsaný EP podle zvl. předpisů) téhož dne, napadla usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. července 2005 ( -78), rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22. listopadu 1999 ( -29) a potvrzující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2002 ( ), jimiž obecné soudy určily, že dohoda o zúžení stanoveného rozsahu společného jmění manželů B., uzavřená mezi B. B. a stěžovatelkou dne 8. ledna 1999 je vůči Finančnímu úřadu ve Žďáru nad Sázavou právně neúčinná. Současně rozhodly, že žádnému z účastníků nepřiznaly právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Nejvyšší soud ČR v rámci dovolacího řízení dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 12. července 2005 ( -78) odmítl jako opožděné. Stěžovatelka s ohledem na doručení rozsudku odvolacího soudu v prosinci 2004 nesouhlasí s tím, že dovolací lhůta by v daném případě měla být jednoměsíční, a to s ohledem na část dvanáctou, hlavu I., bod 17

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadla předmětná rozhodnutí obecných soudů s poukazem na blíže rozvedené skutkové okolnosti a namítané nedostatky při výkladu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Jádrem problému, kvůli němuž podala dovolání, spočívalo zejména v posouzení doposud v judikatuře jednoznačně neřešené otázky, zda na posuzování možnosti rozpoznat úmysl dlužníka zkrátit věřitele má či nemá vliv vědomost posuzovaného subjektu o výši dluhů dlužníka vůči věřitelům a reálná možnost posuzovaného subjektu tuto výši dlužníkových dluhů objektivně zjistit.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila - z důvodů v ní podrobně rozvedených, že těmito rozhodnutími došlo k nepřípustnému zásahu do jejích ústavně zaručených práv plynoucích z , a d (dále jen " ") ve spojení s odst. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") i práva vyplývajícího z a y; rozhodnutí obecných soudů jsou dle tvrzení stěžovatelky projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování, čímž vybočují z mezí ústavně stanoveného postupu. Dále argumentovala judikaturou Ústavního soudu (sp.zn.

,

,

,

) a navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní soud z odmítavého usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. července 2005 ( -78), které stěžovatelce resp. jejímu právnímu zástupci bylo doručeno 25. srpna 2005, zjistil, že stěžovatelka podala proti rozhodnutí soudu II. stupně dovolání. Nejvyšší soud ČR toto dovolání podle ustanovení věty první a odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že je opožděné, aniž by se jím meritorně zabýval. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1. lednu 2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., části dvanácté, hlavy I. , kterým se mění , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") bylo pro dovolací lhůtu rozhodné znění platné do 31. prosince 2000. Projednání a rozhodnutí o dovolání se tudíž řídí též podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy I., bodu 17, , kterým se mění , ve znění do 31. prosince 2000. Dle ustanovení věty první účastník mohl podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, zmeškání lhůty nebylo možné prominout ( ). V posuzovaném případě bylo zjištěno, že dovolání bylo podáno po uplynutí jednoměsíční lhůty, která uplynula dnem 20. ledna 2005 ( a a 2 ), protože bylo podáno elektronicky u soudu prvního stupně s procesními účinky doručení ke dni 17. února 2005.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti [ , odst. 3 a odst. 6 ].

Vycházeje ze skutečností vpředu zjištěných, posoudil Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost jako opožděnou, neboť zákonem stanovenou lhůtu k podání ústavní stížnosti ( ) nelze za daných okolností odvíjet od doručení odmítavého rozhodnutí dovolacího soudu, a to tím spíše, jestliže dovolací soud ve věci z důvodu věty první a odmítl jako nepřípustné meritorně rozhodnout; ústavní stížnost podaná dne 25. října 2005, doručená Ústavnímu soudu elektronicky (podepsaný EP podle zvl. předpisů), proti rozhodnutí odvolacího soudu doručenému právnímu zástupci stěžovatelky dne 20. prosince 2004 [rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2002 ( )]. Ústavní stížnost stěžovatelky je zřejmě podána opožděně (jiný výklad by znamenal nahrazovat rozhodovací činnost obecného soudu rozhodnutím Ústavního soudu, což z hlediska zásad ústavního soudnictví a pod aspektem ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je vyloučeno). K tomu srov. usnesení ve věci,

sp. zn.

, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 20, Praha 1995, nepublikované usnesení,

sp. zn.

,

, a další.

Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [ písm. d) y], k nápravě nemůže však dojít, pokud nejsou splněny podmínky stanovené .

V této souvislosti Ústavní soud, který není z vyložených důvodů jakkoli oprávněn posuzovat věcnou opodstatněnost návrhu stěžovatelky, připomíná, že jako orgán veřejné moci a orgán ochrany ústavnosti ( y ČR) přirozeně vychází a je povinen při výkonu své jurisdikce důsledně vycházet z principu, že co do případů, mezí a způsobů může uplatňovat státní moc jen v zákonném rámci stanoveném , y ČR, y, ve spojení s y ČR, což je v právním státě podmínka sine qua non pro jakoukoliv legitimní činnost jeho orgánů.

Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako opožděná ( ); o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [ ], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 3. ledna 2006

JUDr. Pavel Rychetský v. r.

soudce zpravodaj