Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 86/98

Ústavní soud

rozhodl dne 9. 7. 1998, po ústním jednání

dne 25. 6. 1998, v senátě ve věci stěžovatelky I. M., zastoupené

JUDr. B. G., CSc., advokátem AK, proti usnesení Vrchního soudu

v Praze ze dne 22. ledna 1998, sp. zn. , takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 1998, sp. zn. , se zrušuje.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 al. 1 zák.

č. , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona)

a za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 31, § 34 odst.

1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), 2, 4 zákona], napadla stěžovatelka

pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 1998

(ve věci ) a tvrdila, že tímto rozhodnutím označený

obecný soud porušil její ústavně zaručené základní právo na soudní

ochranu ( d, dále jen

), a to tím, že její stížnost podanou v trestní věci jejího

druha T. H. (vedené před Okresním soudem v Benešově pod sp. zn.

) zamítl jako nepřípustnou; s odkazem na to, že právo na

přezkum soudního rozhodnutí ve dvou stupních je základním

(procesním) právem, z něhož nesmí být účastník (strana) soudního

řízení vyloučen ( y), s připomenutím, že

v naznačeném směru je praxe obecných soudů nejednotná a s odkazem

na odlišný názor vyjádřený ve skutkově obdobné věci v rozhodnutí

Městského soudu v Praze (ve věci ) proto navrhla, aby

Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí svým nálezem

zrušil.

Předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze, z něhož ústavní

stížností napadené rozhodnutí vzešlo, se k výzvě Ústavního soudu

(§ 42 odst. 4 zákona) za účastníka řízení (§ 30 al. 3, § 76 odst.

1 zákona) vyjádřila tak, že vývody ústavní stížnosti odmítla jako

protiřečící zákonu (§ 141 odst. 2 tr. ř.), odkázala na odůvodnění

napadeného rozhodnutí a současně s odkazem na komentář

k trestnímu řádu (Šámal a spol. - Trestní řád, komentář, Praha

1995) navrhla, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla zamítnuta.

Vrchní státní zástupce v Praze, ač o svém právu Ústavním

soudem vyrozuměn (č. l. 6 spisu), se k ústavní stížnosti jako

vedlejší účastník (§ 76 odst. 2 al. 2 zákona) nevyjádřil a ani

následně svého práva z vedlejšího účastenství nevyužil.

Další vedlejší účastník, v řízení před obecnými soudy

obžalovaný T. H., se ve svém vyjádření zcela ztotožnil s vývody

ústavní stížnosti, také on poukázal na povahu porušeného ústavně

zaručeného základního práva a na nejednotnou praxi obecných soudů

a závěrem svého vyjádření, v souladu s ústavní stížností, vznesl

návrh obsahově shodný.

Ústavní stížnost je důvodná.

Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v trestní věci

vedlejšího účastníka T. H., stejně jako z obsahu ústavní

stížnosti, vyplývá, že proti odsuzujícímu rozsudku obecného soudu

I. stupně, jak on, tak stěžovatelka jako jeho družka (§ 247 odst.

2 al. 1 tr. ř.) podali odvolání, přičemž stěžovatelka v průběhu

odvolacího řízení navrhla, aby z opravného řízení byla vyloučena

předsedkyně senátu; svůj návrh odůvodnila tvrzením, že tato

soudkyně (z důvodů blíže rozvedených), v souvislosti s přípravou

veřejného zasedání, nepostupuje vůči osobě obžalovaného ve shodě

s povinnostmi, které pro ni plynou ze zákona, příp. jsou dány lege

artis.

Krajský soud stěžovatelčině návrhu vyhověl a předsedkyni

senátu, proti níž návrh směřoval, prohlásil z dalšího řízení za

vyloučenu (§ 30 odst. 1 tr. ř.); podle odůvodnění příslušného

usnesení stalo se tak z obsahově jiných důvodů než uváděla

stěžovatelka, totiž proto, že zmíněná soudkyně, s ohledem na

povahu stěžovatelkou tvrzených důvodů, které označila za

nepravdivé, případně zkreslené a podané tendenčně, se cítí natolik

osočena, že by v nastalé situaci nestrannost jejího rozhodování

mohla být potencionálně ohrožena.

Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka, přes poučení dané

soudem II. stupně, že v dané věci není stížnost jako opravný

prostředek přípustná, stížnost podala; vytkla Krajskému soudu

v Praze, že důvody vyloučení dotčené soudkyně, ve smyslu

uplatněných tvrzení, meritorně neprojednal a své rozhodnutí

založil na důvodech zcela jiných, "účelově se soudu lépe

hodících". Napadené rozhodnutí označila proto za nezákonné

a z tohoto důvodu se domáhala jeho zrušení.

Vrchní soud v Praze, svým usnesením ze dne 22. ledna 1998

přijatým v neveřejném zasedání, takto podanou stížnost zamítl (§

148 odst. 1 písm. a) tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí

- aniž by meritorně přezkoumával správnost napadeného rozhodnutí

soudu nižšího stupně (§ 147 odst. 1 tr. ř.) - uvedl, že stížnost

je v dané věci ex lege nepřípustná, neboť "Krajský soud v Praze

zde rozhodoval ve stádiu řízení o odvolání a ne v řízení o věci

v prvém stupni, když pouze v tomto řízení je stížnost proti

usnesení soudu přípustná" a současně poukázal "na obecnou právní

zásadu, že nikdo nemůže, a to ani rozhodnutím soudu, nabýt více

práv než mu dává zákon".

Ústavní soud se neztotožnil se závěry Vrchního soudu

v Praze a ve svém rozhodnutí vycházel z úvah, jak níže jsou

rozvedeny.

Ochrana právům (v oblasti trestního soudnictví vymezená

jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů

a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - § 1

odst. 1 al. 1 tr. ř., y) je ústavně svěřena

obecným soudům, jímž je současně uloženo, aby při výkonu

spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem (čl. 90

al. 1 úst. ); postup, jímž jsou obecné soudy ve

své jurisdikční činnosti vázány, je určen těmi kterými procesními

předpisy, ve věci stěžovatelky trestním řádem (zák. č. 140/1961

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ten - pokud jde o způsob

rozhodování - stanoví, že ve věci samé, tj. o otázce viny

a v případech odsuzujícího rozhodnutí, též o trestu rozhoduje soud

rozsudkem (§ 119 odst. 1, § 120 odst. 3, § 122 odst. 1, § 225

odst. 1 tr. ř.), zatímco v ostatních případech s věcí samotnou

souvisejících děje se tak usnesením; tento zásadně odlišný způsob

rozhodování obecných soudů, odhlédnuto od toho, že nachází svůj

výraz též v odlišně upraveném režimu opravného řízení, podle

přesvědčení Ústavního soudu je současně též výrazem kritérií,

která materii, o níž je nutno v průběhu celého (trestního) řízení

rozhodnout, zřetelně rozlišují. Jestliže totiž zákon stanoví, že

přezkum vyšším soudem má místo tehdy, bylo-li usnesení vydáno

soudem, který rozhoduje ve věci v prvním stupni (§ 141 odst. 2 tr.

ř.), nelze - především pod aspektem zásad daných podmínkami

ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu (čl. 36

odst. 1 y) - zákonnou podmínku (rozhodování) "ve věci

v prvém stupni" vyložit tak omezujícím způsobem, jak až dosud,

zřejmě ve své ustálené praxi, činí obecné soudy (a shodně též

Šámal a spol.: Trestní řád - komentář), byť zákonný text sám

o sobě očividně připouští výklad širší, resp. jiný.

Tomu především nasvědčuje zákonem užité slovní vyjádření

(rozhoduje) "ve věci v prvém stupni", čímž - podle přesvědčení

Ústavního soudu - dlužno rozuměti nikoli procesně příslušný soud

prvého stupně (jemuž přísluší rozhodovat o meritu věci), ale soud,

který o té které otázce rozhoduje (usnesením) poprvé a který

v tomto smyslu je třeba pokládat za "soud v prvním stupni". Při

tomto výkladu nelze totiž ztrácet ze zřetele, že přes opakované

novelizace trestní řád (obdobně jako i další procesní normy

a současný právní řád vůbec) již ve své koncepci je stále ještě

poznamenán relikty totalitního systému, ty však nelze judikaturou

obecných soudů posilovat - v posuzované věci - restriktivním

výkladem, a to mimo jiné již také proto, že restriktivní výklad

(rozhodného zákonného ustanovení) na úkor ústavnosti nerozlišuje

vlastní povahu a význam otázek, o nichž se v konkrétní věci

usnesením rozhoduje.

Podle zákona obecné soudy rozhodují usnesením o otázkách,

které buď upravují způsob a průběh řízení, nebo o otázkách, které

sice s věcí samotnou - avšak jen volně - souvisí, nicméně které na

vlastní rozhodnutí v meritu věci (viz vpředu) zpravidla nemají

podstatný vliv [pokud jím obecné soudy nerozhodují (kasací)

o meritu věci]; přesto však některá rozhodnutí vydaná formou

usnesení mohou mít (a zpravidla také mívají) pro obžalovaného ať

procesní, ať jiné nikoli zanedbatelné důsledky; v případech tohoto

druhu stupni závažnosti takového rozhodnutí (na příklad o námitce

stran podjatosti soudce, o vzetí do vazby, o uložení pořádkové

pokuty apod.) dává zákon výraz tím, že proti němu - zřetelně jako

výjimku (§ 141 odst. 2 al. 2 tr. ř.) připouští opravný prostředek

- stížnost.

Z uvedeného posléze plyne, že v trestním řízení obecné

soudy rozhodují usnesením, jako nižší formou rozhodnutí, toliko

tehdy, jestliže rozhodují v souvislosti s věcí (tj. v souvislosti

s obžalobou) o otázkách k ní sice přidružených, nicméně

o takových, které lze bez obtíží od "věci samé" (jejího merita)

oddělit; takové usnesení je rozhodnutím o samostatném meritorním

(od věci samé odlišném) základu, spravuje se vlastním procesním

režimem, a proto také tam, kde ze zákona je přezkoumatelné vyšším

soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového, a to bez ohledu na

to, v kterém stupni obecného soudu bylo přijato, s tou výjimkou

ovšem, že vyslovená zásada neplatí pro případ, kdyby k vydání

takového usnesení došlo v řízení před Nejvyšším soudem.

K základním zásadám spravedlivého procesu ("stanoveného

postupu" dle y), mimo postulátu nezávislého

a nestranného rozhodování, vyloučení libovůle v soudní jurisdikci

aj., náleží - nikoli v poslední řadě - také ústavní požadavek

přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně,

neboť jen tak se naplňuje ústavně zaručené základní právo na

soudní ochranu (hlava pátá y) a z ní vyplývající právo na

spravedlivý proces; proto také tam, kde zákon, ať již

z jakýchkoli důvodů, připouští dvojí výklad, je v intencích zásad

spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu

z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem republiky

co nejvíce souladný (obdobně též nález ve věci publ.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení

- svazek 5., č. 21, vydání 1., Praha, 1997 a ve Sbírce zákonů č.

121/1996 Sb.).

Ve stěžovatelčině věci vycházely obecné soudy z právního

názoru, který s vyloženými ústavními zásadami není v souladu,

a proto Ústavní soud - vycházeje současně ze zásady minimalizace

zásahu do obecného soudnictví - zrušil toliko rozhodnutí Vrchního

soudu v Praze jako soudu stížnostního [§ 82 odst. 1, 3 písm. a)

zákona], aniž by se přitom jakkoli zabýval meritorními aspekty

posuzované ústavní stížnosti, resp. námitkami, jež stěžovatelka

proti rozhodnutí nižšího stupně vznáší.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 9. července 1998