Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 223/05

Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatele M. Č., právně zastoupeného Mgr. Janem Harcubou, advokátem se sídlem Okružní 280, 293 01 Mladá Boleslav, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 12. února 2004 čj. -1003, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2004 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavní práva garantovaná v , , 2 a d (dále jen " ").

Zásadní námitkou stěžovatele uplatněnou v ústavní stížnosti je nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů a se zjištěným skutkovým stavem ( y). Stěžovatel rozebírá možnost faktické realizace činu, dovozuje, že v krátkém časovém úseku, který měl k dispozici, nemohl se posuzovaného jednání dopustit, polemizuje se způsobem vyhodnocení odposlechů telefonních hovorů, zpochybňuje soudy vyvozenou možnost opatření generálního klíče od trezoru a upozorňuje na neprokázání způsobu odnesení finanční hotovosti z banky. Porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel dále v tom, že jeho trestní věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů ( y), Vrchní soud v Praze namísto toho, aby sám doplnil důkazy a ve věci rozhodl, opakovaně vrátil případ Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Odvolání státního zástupce ve všech případech projednal neveřejně. Odvolací soud dále nařídil soudu prvního stupně, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným senátem, takže věc byla dle stěžovatele odňata zákonnému soudci a po účinnosti byla věc projednávána věcně nepříslušným soudem, neboť v důsledku jiného vymezení kategorií škod měl ve věci v prvém stupni rozhodovat okresní soud a nikoliv soud krajský ( y).

V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadená rozhodnutí soudů byla Ústavním soudem zrušena.

K prověření námitek stěžovatele si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, sp.zn. , ze kterého zjistil následující:

Stěžovatel byl opakovaně rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, sp.zn. , ze dne 24.3.2000, 12.9.2000, 18.5.2001, 1.3.2002 a 18.3.2003 zproštěn obžaloby pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Všechny citované rozsudky byly k odvolání státního zástupce zrušeny a věc vrácena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.5.2000, sp.zn. , ze dne 8.11.2000, sp.zn. , ze dne 4.9.2001, sp.zn. , ze dne 17.7.2002, sp.zn. a ze dne 23.8.2003, sp.zn. . Usnesením ze dne 4.9.2001, sp.zn. , odvolací soud rovněž nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným senátem.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 12.2.2004, sp.zn. , byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil tím, že "dne 10. července 1998 po 09,10 hod. v Liberci, jako zaměstnanec Bankovní ochranné služby a.s. Praha v objektu Komerční banky a.s. Praha, pobočky v Liberci, po vypnutí monitorujícího a zabezpečujícího zařízení pod záminkou cvičného poplachu odcizil z hlavního trezoru banky finanční hotovost v částce 3,200.000,- Kč, čímž způsobil škodu Komerční bance a.s. Praha". Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců se zařazením pro výkon do věznice s dozorem a uložena povinnost nahradit poškozené Komerční bance a.s. Praha škodu ve výši 3,200.000,- Kč. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23.6.2004, sp. zn. , podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26.1.2005, sp. zn. , podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Stěžovatel ústavní stížností brojí především proti způsobu hodnocení důkazů soudy a žádá, aby Ústavní soud přehodnotil skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy.

Jen soud, který je součástí obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem a rozhoduje o otázce viny a trestu ( y a y). Ústavní soud v minulosti již mnohokráte zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y), je orgánem ochrany ústavnosti a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by na úkor stěžovatele soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv ( , písm. d) y). Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat úvahy soudu, jimiž se řídil při hodnocení povedených důkazů a činit odlišné skutkové závěry. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (viz např. nálezy sp.zn.

,

). Na druhé straně je však Ústavní soud nejen oprávněn, ale i povinen, posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Bylo proto nutné zhodnotit, zda v dané věci jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování.

Ústavní soud především zdůrazňuje, že veškeré námitky odůvodňující ústavní stížnost uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení, v rámci obhajoby a zejména v opravných prostředcích; argumentace ústavní stížnosti je zcela totožná s námitkami, které stěžovatel rozvedl v odvolání a následně i v dovolání.

Jak shora uvedeno, Ústavní soud je v této souvislosti oprávněn korigovat toliko extrémní excesy obecných soudů, kteréžto vybočení z ústavních mezí v posuzované věci shledáno nebylo.

Dokazování bylo provedeno v maximálně možném rozsahu a soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku rozvedl, na základě jakých skutečností neuvěřil výpovědi stěžovatele, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel a vyložil, jakými úvahami se při novém hodnocení provedených důkazů řídil. Odvolací soud odůvodnění rozsudku nalézacího soudu dále doplnil a řádným způsobem se vypořádal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem v odvolání. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami týkajícími se hodnocení jednotlivých důkazů opakovanými v ústavní stížnosti se vyčerpávajícím způsobem vypořádal již odvolací soud, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci, pročež na odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze odkazuje.

Ústavní soud v této souvislosti odkazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov.- Barbera, Messequé a Tabardo, 1988). Rovněž z principu nezávislosti soudů ( y) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení tr. ř., která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.

Ústavní soud konstatuje, že soudy obou stupňů dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu y . Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 trestního řádu. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované y. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů v dané věci tedy není na místě.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítá, že jeho věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů, k čemuž by nedošlo, pokud by odvolací soud sám rozhodl a nevracel věc opakovaně k projednání soudu prvního stupně a navíc i v jiném senátu.

S argumentací, že soud druhého stupně měl ve věci sám rozhodnout, se Ústavní soud neztotožňuje. Odvolací soud ve všech případech rušil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby. Ustanovení § 259 odst. 4 písm. a) tr. ř. a po účinnosti novely trestního řádu provedené ustanovení § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. stanoví, že "odvolací soud nemůže sám uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn". Stěžovatelova námitka je tedy v příkrém rozporu s kogentním ustanovením trestního řádu.

Ústavní soud však nemohl přehlédnout skutečnost, že od podání obžaloby dne 14.12.1999 do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání dne 26.1.2005 uplynula doba více než pěti let. Takovou dobu trvání řízení před soudem, a to i s přihlédnutím k charakteru a závažnosti trestného činu, pro který byl stěžovatel odsouzen a rozsahu dokazování nezbytného pro meritorní rozhodnutí ve věci, považuje Ústavní soud za neúměrně dlouhou, a trestní věc stěžovatele tak nebyla projednána bez zbytečných průtahů ( y). K průtahům v řízení před soudem došlo především proto, že soud prvního stupně opakovaně nerespektoval pokyny odvolacího soudu týkající se nutného doplnění dokazování a hodnocení důkazů, což vedlo odvolací soud i k postupu dle ustanovení tr. ř. a důkazy v hlavních líčeních již provedené bylo nutné provádět opakovaně.

I přes zjištěné průtahy v řízení je nutno vzít v úvahu, že v době rozhodování o ústavní stížnosti je řízení ve stavu, kdy již průtahy aktuální nejsou, neboť ve věci bylo pravomocně rozhodnuto. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

) a nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: , Komentář 1. vydání, Praha, C.H.Beck, 2001, str. 296 a násl.) platí, že v takovém případě by vyslovení výroku o porušení práva garantovaného y postrádalo jakoukoliv funkci. Za této procesní situace by šlo o zásah Ústavního soudu postrádající co do svého obsahu rozumný smysl a ve svém důsledku by byl eo ipso zjevně nadbytečný, neboť v době rozhodování Ústavního soudu k průtahům v předmětném řízení prokazatelně již nedochází.

Délka řízení se ovšem projevila též ve změněné - mírnější - kvalifikaci skutku přinášející pro stěžovatele ze zákona podstatně menší trestní sazbu. Navíc - jak patrno z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu - byla délka procesu zohledněna i v souvislosti s úvahou o délce ukládaného trestu odnětí svobody, takže ani v tomto směru nelze soudům ničeho vytknout (srov. nález

).

V souvislosti s rozhodováním soudu druhého stupně namítá stěžovatel, že tento soud o odvoláních rozhodoval neveřejně, takže neměl možnost se k věci vyjádřit. Tuto námitku považuje Ústavní soud za neopodstatněnou. Soud druhého stupně rušil rozsudky nalézacího soudu ve čtyřech případech podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. a v jednom případě podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., a to pro vady, které nebylo možno v posuzovaném případě odstranit ve veřejném zasedání. Jednalo se o rozhodnutí, která mohl učinit odvolací soud na podkladě spisu, aniž by bylo zapotřebí účasti odvolatele, kterým byl ve všech případech pouze státní zástupce, a rovněž tak nebylo třeba, aby se rozhodování o zrušení napadeného rozsudku účastnil stěžovatel. Postup soudu druhého stupně byl v souladu s ustanovením § 263 odst. 1 písm. b) tr. ř. upravujícím řízení u odvolacího soudu (" ..Též v neveřejném zasedání může učinit rozhodnutí podle § 258 odst. 1, je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání") a stěžovateli zůstala zachována možnost, aby veškeré námitky a návrhy uplatnil při novém projednání věci.

Rovněž námitku stěžovatele, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, kterým nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným senátem, bylo porušeno jeho základní právo vyplývající z y, považuje Ústavní soud za neodůvodněnou.

Stěžovatel vyslovuje v ústavní stížnosti domněnku, že odvolací soud zaujal přesvědčení o jeho vině dříve, než rozhodl soud prvního stupně, a proto nařídil, aby byla věc projednána jiným senátem. S tímto názorem se Ústavní soud neztotožňuje. Pro postup odvolacího soudu podle ustanovení § 262 věta první tr. ř. nestanoví trestní řád sice žádné podmínky, avšak vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dochází ke změně soudce, který byl k projednání věci příslušný, a tudíž se jedná o odnětí zákonného soudce ve smyslu y, neměl by být tento postup pravidlem, nýbrž výjimkou. Zvolí-li odvolací soud tento postup, je nezbytné, aby své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnil, což v posuzovaném případě učinil. Základním kritériem pro existenci důvodů pro změnu senátu je především posouzení, zda u příslušného senátu lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení uvedených zejména v ustanovení a 6 tr. ř. a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu. Z usnesení Vrchního soudu v Praze, sp.zn. a , jednoznačně vyplývá, že odvolací soud měl zcela konkrétní výhrady vůči rozsudkům nalézacího soudu, konstatoval nedostatečný rozsah dokazování, uplatnil připomínky k hodnocení důkazů, kdy řada důkazů byla opomenuta, dospěl k závěru, že o správnosti skutkových zjištění vznikly důvodné pochybnosti, a uložil proto dokazování doplnit. Při třetím rozhodování odvolací soud konstatoval (usnesení sp.zn. ), že pokyny obsažené v jeho předchozích rozhodnutích nebyly nalézacím soudem v rozporu s ustanovením tr. ř. důsledně splněny, dokazování zůstalo neúplné a soud znovu při hodnocení důkazů nepostupoval v souladu s ustanovením tr. ř., když se nevypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí, některé důkazy zcela pominul, jiné hodnotil v rozporu s jejich obsahem, nehodnotil důkazy v jejich vzájemných souvislostech a přihlížel jednostranně k obhajobě stěžovatele. Za této situace soud druhého stupně, kdy již potřetí rušil rozsudek nalézacího soudu pro v podstatě shodná pochybení, dospěl k závěru, že vznikají zásadní pochybnosti o nestranném projednávání věci příslušným senátem a postupoval podle ustanovení tr. ř.

Ústavní soud konstatuje, že postup Vrchního soudu v Praze v dané věci byl velmi důsledný a byl vždy řádně odůvodněn. I rozhodnutí podle ustanovení § 262 věta první tr. ř. tento soud podrobně a přesvědčivě odůvodnil a podle názoru Ústavního soudu citované ustanovení aplikoval oprávněně.

Nedůvodná je rovněž námitka stěžovatele, že od 1.1.2002 měl v prvním stupni věc projednávat okresní soud. Čl. II. bod 1. stanoví: "Příslušnost k řízení ve věcech, v nichž byla podána obžaloba před účinností tohoto zákona, se posoudí podle dosud platných předpisů; to neplatí pro další řízení v takové věci, jestliže ji soud za účinnosti tohoto zákona pravomocně vrátil státnímu zástupci k došetření." Posuzovaná věc nebyla vrácena státnímu zástupci k došetření, i po ´činnosti novely trestního řádu byl tudíž k projednání věci v prvním stupni příslušný krajský soud.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2005, sp. zn. , stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadá, Ústavní soud se proto tímto rozhodnutím nezabýval.

Ústavní soud zvážil ve světle namítaného ústavního rámce výroky a odůvodnění obou napadených rozhodnutí a neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení ústavních práv a svobod stěžovatelem namítaných ani jiných jeho práv nebo svobod garantovaných u či Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2005

Michaela Židlická

předsedkyně senátu