Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Tdo 99/2005

U S N E S E N Í

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. , ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 11. 2004, č. j. – 1055, byl obviněný M. Č. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že „dne 10. července 1998 po 9.10 hod. v L., jako zaměstnanec B. o. s., a. s., P., pobočky v L., po vypnutí monitorujícího a zabezpečujícího zařízení pod záminkou cvičného poplachu odcizil z hlavního trezoru banky finanční hotovost v částce 3.200.000,- Kč, čímž způsobil škodu K. b., a. s., P.“.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byla ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené K. b., a. s., P., částku ve výši 3.200.000,- Kč.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací projednal odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku a usnesením ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. , je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, sp. zn. , ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. , podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. J. H. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že došlo k nesprávnému a subjektivnímu hodnocení důkazů, které vedlo k nesprávnému posouzení celého případu. Soudům předně vytkl, že nebyl zjištěn a prokázán způsob, jakým byla finanční hotovost odnesena z banky. Odkázal na důkazy založené ve spise a na závěr soudu, že čin měl provést v průběhu dvou minut a 34 sekund, a na základě toho rozvinul úvahy o faktické možnosti realizace činu, z nichž dovodil, že se nemohl posuzovaného jednání dopustit, protože mezi jednotlivými časovými úseky není doba potřebných dvou minut. Vysvětlil, že poplach v bance lze spustit pouze pod kódem příslušného pracovníka, a tudíž v inkriminovaných časových okamžicích musel osobně sedět na svém pracovišti. Své další výhrady zaměřil proti odposlechu komunikace mezi ním a svědkem F. H., neboť se domnívá, že uplatnění odposlechů v této věci nemá opodstatnění. Podrobně rozvedl taktéž svoji polemiku o tom, zda si mohl opatřit generální klíč od trezoru, a závěry soudu učiněné ohledně této otázky označil za chybné. Vyjádřil, že byl odsouzen na základě řetězce domněnek, nikoli na základě přímých či nepřímých důkazů, v čemž shledal porušení zásady trestního řízení zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil obě dovoláním napadená rozhodnutí a aby přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí pro zřejmé vady, které nelze jinak odstranit, nebo aby podle § 265m tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a sám jej ve smyslu § 226 písm. c) tr. ř. v plném rozsahu zprostil obžaloby, jelikož nebylo prokázáno, že v žalobním návrhu uvedený skutek spáchal obviněný.

Dovolání obviněného bylo doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř.; takové případné vyjádření však Nejvyšší soud ke dni rozhodnutí o dovolání neměl k dispozici.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. , , , ). Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z těchto zásad lze dovodit, že dovolatelem namítané nedostatky musejí být spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a nemohou jimi být vytýkány nedostatky ve skutkových zjištěních nebo ve způsobu, jakým byly posouzeny provedené důkazy, na jejichž základě bylo rozhodnuto o vině.

V projednávaném případě obviněný ve svém dovolání postupoval opačně, když svým mimořádným opravným prostředkem požadoval, aby byla akceptována jeho obhajoba, v níž tvrdí, že se nemohl dopustit trestného činu, který mu je kladen za vinu. Vyjádřil však především pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně. Prostřednictvím změny skutkových závěrů učiněných soudy obou stupňů se tedy snažil dosáhnout jiného, pro něj příznivějšího právního posouzení.

Z obsahu podaného dovolání proto v rozporu se zákonnými požadavky plyne, že námitky obviněného se primárně netýkají právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení, nýbrž směřují výlučně proti skutkovým zjištěním, k nimž na základě provedeného dokazování soudy obou stupňů dospěly. Teprve na podkladě takové změny obviněný požaduje odlišnou právní kvalifikaci svého jednání.

V tomto případě tudíž nebyl materiálně uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden.

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Č. podané proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. , ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 11. 2004, č. j. – 1055, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. , podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. ledna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Milada Šámalová