Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 39/05

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 24. října 2005

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti Mgr. D. T. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2004 sp. zn. , jímž bylo potvrzeno usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze o tom, že se stěžovatel ponechává ve vazbě.

I. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. porušil ústavně zaručené právo stěžovatele zakotvené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 1. 2005 napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "vrchní soud") ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. , kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále též "vrchní státní zastupitelství") ze dne 29. 9. 2004 č. j. 2 VZv 3/2003-2901, jímž bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatel podle § 71 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ponechává ve vazbě.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že vrchní soud rozhodoval, aniž by stěžovatele vyslechl.

Dále stěžovatel namítá, že vrchní soud se dostatečně nevypořádal s jeho námitkami, pokud jde o opožděnost rozhodnutí vrchního státního zastupitelství. Stěžovatel má za to, že na rozdíl od rozhodování soudu musí být při rozhodování státního zastupitelství relevantní den předání textu rozhodnutí k poštovní přepravě, nikoliv den samotného rozhodnutí. Stěžovatel svůj názor dovozuje z toho, že státní zástupce by mohl na své rozhodnutí uvést jakékoliv datum bez ohledu na skutečnost, zatímco v případě rozhodování soudu existují přehledy projednávaných věcí, vedoucí soudních kanceláří běžně na požádání sdělují obhájcům termíny neveřejných zasedání atd., a proto není třeba mít obavy ze zneužití.

Stěžovatel s odkazem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud rozhodl tak, že usnesení vrchního soudu se zrušuje a stěžovatel se propouští na svobodu.

II.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo vrchní státní zastupitelství. Ve svém vyjádření uvedlo, že ve lhůtě stanovené zákonem je nutno o dalším trvání vazby rozhodnout, tedy usnesení vydat, nikoliv oznámit. To vyplývá jednak z dikce zákona, jednak i z právní teorie (Šámal, Král, Baxa, Púry: Trestní řád. Komentář. 4. vydání, 2002, str. 403 a 405). Napadené usnesení vrchního státního zastupitelství bylo v zákonem stanovené lhůtě 30. 9. 2004 oznámeno věznici tak, aby bylo nepochybné, že další trvání obviněného ve vazbě je v souladu se zákonem. Z toho je zřejmé, že liché jsou i obavy obhájce stěžovatele z možného antedatování rozhodnutí, nehledě na vznik trestní odpovědnosti, pokud by snad k takovému postupu orgánu činného v trestním řízení došlo. Vrchní státní zastupitelství dle svého vyjádření považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou a navrhlo její odmítnutí.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil též vrchní soud. V otázce včasnosti vrchní soud pouze odkázal na své usnesení. V otázce slyšení obviněného v řízení o trvání vazby odkázal na "aktuální judikaturu Ústavního soudu", zejména na usnesení ze dne 5. 5. 2004

sp. zn.

, a dále na usnesení Nejvyššího soudu vydaného v této trestní věci dne 27. 7. 2004 sp. zn. ohledně Mgr. D. T. a dne 19. 8. 2004 sp. zn. ohledně obviněných M. T. a T. K. Vrchní soud závěrem svého vyjádření navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

III.

Ústavní soud si za účelem ověření pravdivosti skutkových tvrzení stěžovatele a posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal část spisu vrchního státního zastupitelství sp. zn. 2 VZv 3/2003. Na jeho základě Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že ústavně zaručené právo stěžovatele bylo porušeno.

Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že vrchní soud se dostatečně nevypořádal s jeho námitkami, pokud jde o opožděnost rozhodnutí vrchního státního zastupitelství, ani s jeho názorem, že při rozhodování státního zastupitelství je pro dodržení lhůty pro rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě relevantní den předání takovéhoto rozhodnutí k poštovní přepravě. Ústavní soud naopak konstatuje, že vrchní soud se s námitkou stěžovatele ve svém usnesení řádně vypořádal (viz str. 2 usnesení vrchního soudu), a sdílí jeho názor, že relevantní v dané věci je, kdy byl daný úkon učiněn. Námitky stěžovatele je třeba v tomto bodě odmítnout, neboť není podstatné, zda státní zastupitelství mohou data svých rozhodnutí snadněji falšovat než soudy, nýbrž je třeba vycházet z požadavků vyplývajících z trestního řádu a ústavně zaručených práv a svobod, čemuž bylo, pokud jde o včasnost rozhodování vrchního státního zastupitelství v rámci tříměsíční lhůty, učiněno zadost.

Ústavní soud však musí přisvědčit námitce stěžovatele, pokud jde o absenci ústního slyšení. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Svůj názor, pokud jde o rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, pak Ústavní soud precizoval ve svém nálezu

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60; vyhlášen pod č. 239/2005 Sb.), ve kterém shledal, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby". V podrobnostech Ústavní soud pro stručnost na tento nález odkazuje.

Jak vyplývá ze spisu vrchního státního zastupitelství, vrchní soud rozhodoval o stížnosti stěžovatele proti usnesení vrchního státního zastupitelství bez jeho slyšení. Absence osobního slyšení způsobila porušení práva stěžovatele zakotveného v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Pokud jde o odkaz vrchního soudu na starší judikaturu, Ústavní soud ji považuje za překonanou citovaným nálezem

sp. zn.

.

Ústavní soud také konstatuje, že ze spisu vrchního státního zastupitelství plyne, že stěžovatel byl z vazby v mezidobí po podání ústavní stížnosti již propuštěn. Proto chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu Ústavního soudu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele, čímž ztratila ústavní stížnost, pokud jde o návrh na zrušení usnesení vrchního soudu a propuštění z vazby, své opodstatnění (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 105).

IV.

Podle ustanovení o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že vrchní státní zastupitelství a vrchní soud daly souhlas s upuštěním od ústního jednání a stěžovatel se k výzvě Ústavního soudu, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ač byl poučen, že pokud tak neučiní, bude jeho souhlas ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů, předpokládán, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání ústavní stížnosti podle zčásti vyhověl tak, že konstatoval porušení základních práv stěžovatele. Další návrhy stěžovatele Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost odmítl podle ustanovení zákona, neboť v mezidobí byl stěžovatel z vazby propuštěn.