Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2368/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. W., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2006 č. j. -66, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2007 č. j. -85, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 25, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 9. 2007 a splňuje všechny formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu dle d (dále jen " "), právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na rovné zacházejí podle y.

Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, z níž dovozuje, že mu vedlejší účastník měl poskytnout požadované jednorázové odškodnění podle Právní závěry z rozhodných nálezů Ústavního soudu dle jeho přesvědčení nerespektoval ani Nejvyšší správní soud, a to přesto, že v nich provedený výklad má přednost před názorem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, vyjádřeném v rozsudku ze dne 22. 7. 2005 č. j. -84 ve věci A. H. Nadto poukazuje na to, že i po vydání uvedeného rozsudku rozšířeného senátu vedlejší účastník stejnému nároku jiných osob vyhověl. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 25. 3. 2008 stěžovatel odkazuje na další nálezy, které se dotýkají uvedené problematiky, i na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který tuto judikaturu v posledních měsících akceptuje. Současně navrhuje, aby bylo Městskému soudu uloženo zaplatit mu náklady řízení před Ústavním soudem. Má za to, že důvody pro aplikaci ustanovení jsou dány, neboť obecné soudy nerespektovaly právní názor vyjádřený v nálezech Ústavního soudu.

K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že jeho rozsudek nebyl rozhodnutím o posledním procesním prostředku ve smyslu , neboť takovým rozhodnutím je dle něj až rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2007. Navrhuje ústavní stížnost, směřující proti rozsudku o kasační stížnosti, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil, informoval však Ústavní soud o tom, že rozhodnutím ze dne 14. 4. 2008 stěžovateli požadovanou jednorázovou peněžní částku přiznal.

V reakci na toto vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatel potvrdil, že uvedeným rozhodnutím je plně uspokojen. Podotkl ovšem, že rozhodnutí vedlejšího účastníka nebylo předmětem ústavní stížnosti. Jeho námitky proti napadeným soudním rozhodnutím tedy trvají a Ústavní soud by je měl zrušit a věc vrátit k novému projednání Nejvyššímu správnímu soudu s tím, aby postupoval dle a 4 a přihlédl k judikatuře a novému rozhodnutí vedlejšího účastníka.

Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. bylo zjištěno následující:

Stěžovatel se cestou správního soudnictví domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka, jímž byla zamítnuta jeho žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle Jeho žalobě bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2004 č. j. -43 vyhověno, na základě kasační stížnosti vedlejšího účastníka bylo ovšem toto rozhodnutí napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zrušeno a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. Městský soud poté, vázán právním názorem kasačního soudu, druhým napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel pro poskytnutí jednorázové peněžní částky podle nesplnil podmínku existence rozhodnutí podle nebo podle , kterým by bylo zrušeno rozhodnutí o jeho věznění ve smyslu ustanovení zákona.

Jak bylo zjištěno z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 4. 2008 č. j. 330 928 051 /B, vydaného ve věci žádosti stěžovatele o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle , podané z důvodu nezákonného věznění stěžovatele, které si Ústavní soud vyžádal, vedlejší účastník jím přiznal stěžovateli podle , a podle , jednorázovou peněžní částku ve výši 126 291,-Kč.

Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem. Nutno ovšem zdůraznit, že Ústavní soud je oprávněn ke svému zásahu pouze tehdy, může-li jím efektivně odstranit trvající protiústavní stav. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, str. 269, nález ze dne 24. 10. 2005

sp. zn.

, usnesení ze dne 6. 10. 2005

sp. zn.

, usnesení ze dne 1. 6. 2006

sp. zn.

) i nauky (srov. Filip, Hollander, Šimíček: , komentář, I. vydání 2001, str. 296 a násl.) totiž vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšná pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, což mj. znamená, že stěžovatel musí být v době projednání ústavní stížnosti ještě na svých základních právech postižen. Tak tomu však v dané věci, kdy bylo nutné přihlédnout k aktuálnímu vývoji celé kauzy, není.

Jak vyplývá z dodatečně zaslaného rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, po podání ústavní stížnosti vedlejší účastník stěžovatelově žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zcela vyhověl. I když se tak stalo novým rozhodnutím správního orgánu, jehož původní zamítavé rozhodnutí nebylo ústavní stížností výslovně napadeno, rozhodující je, že stěžovatelův nárok, který byl předmětem soudní žaloby podané proti zamítavému rozhodnutí správního orgánu, a stal se i základem argumentace uplatněné v ústavní stížnosti proti soudním rozhodnutím o této žalobě, byl po podání ústavní stížnosti ve správním řízení plně uspokojen. Tím odpadl důvod řízení soudního, které by následovalo po případném zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem, neboť tvrzený zásah do ústavních práv stěžovatele byl již odstraněn.

Za tohoto stavu se Ústavní soud nezabýval hodnocením napadených soudních rozhodnutí, neboť by to bylo nadbytečné.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než projednávanou ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud zákonný důvod pro vyhovění návrhu stěžovatele na náhradu jeho nákladů řízení ( , 4 ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu