Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 702/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K.F., zastoupeného advokátkou JUDr. H.H., jíž se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil část výroku rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 23. 9. 2004, čj. -70, jímž se "rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na výživném za dobu od 11. 11. 2003 do 23. 9. 2004 částku 21.740,- Kč do 30ti dnů od právní moci rozsudku a vyslovil závazný právní názor, kterým bude Krajský soud v Praze povinen se řídit při novém rozhodování", za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, t a k t o :

Návrh se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), napadl stěžovatel v záhlaví uvedený výrok rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Domnívá se, že jím došlo k porušení y ČR, , , a d (dále jen " ").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Praha - západ, sp. zn. , z něhož zjistil následující:

Vedlejší účastnice, K.F., se žalobou proti svému otci, stěžovateli, domáhala placení výživného ve výši 12.000,- Kč měsíčně s účinností ode dne podání žaloby. Rozsudkem ze dne 20. 2. 2004, čj. -36, Okresní soud Praha - západ uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu vedlejší účastnice částkou 6.000,- Kč měsíčně, splatnou vždy do 15. dne v měsíci předem, s účinností od 11. 11. 2003 (výrok I.), v částce 6.000,- Kč měsíčně žalobu zamítl (výrok II.). Stěžovateli uložil dlužné výživné za období od 11. 11. 2003 do 29. 2. 2004 v částce 21.000,- Kč zaplatit vedlejší účastnici do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále soud rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).

Stěžovatel podal proti výrokům I. a III. rozsudku soudu prvého stupně odvolání. Podle jeho názoru by žaloba měla být zcela zamítnuta. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice po dobu tří let neukončila prvý ročník, údajně nelze její vysokoškolské studium kvalifikovat jako soustavnou a řádnou přípravu na budoucí povolání a vyživovací povinnost stěžovatele k ní již netrvá. Je přesvědčen o tom, že přiznání výživného by bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť vedlejší účastnice s rodiči přerušila veškeré styky a nemá o ně zájem. Přiznaná částka výživného podle jeho názoru neodpovídá odůvodněným potřebám vedlejší účastnice ani jejím majetkovým poměrům a možnostem zajistit si finanční prostředky prací.

Vedlejší účastnice s rozsudkem soudu prvého stupně souhlasila. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení nesložila zbývající zkoušky a vysokoškolské studium dne 23. 9. 2004 ukončila, nicméně vzala žalobu co do přiznané částky 6.000,- Kč měsíčně od 24. 9. 2004 a nadále zpět.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. , rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I. co do částky 6.000,- Kč měsíčně od 24. 9. 2004 a nadále zrušil a řízení zastavil, rozsudek soudu prvého stupně dále změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na výživném za dobu od 11. 11. 2003 do 23. 9. 2004 částku 21.740,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku a výrok III. rozsudku soudu prvého stupně vypustil. Rozhodl o nákladech řízení.

Stěžovatel napadl výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu v části: "rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit na výživném za dobu od 11. 11. 2003 do 23. 9. 2004 částku 21. 740,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku" projednávanou ústavní stížností. Uvedl, že vedlejší účastnice podala žalobu v době, kdy byla formálně zapsána jako studentka prvního ročníku UK. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že při interpretaci pojmů "řádné přípravy na budoucí povolání" a "řádné studium" postupovaly zcela nepatřičným a nadmíru formalistickým způsobem. Stěžovatel se dále cítí dotčen ve svém právu na péči o děti a jejich výchovu, když stěžovateli nebyla údajně dána možnost na dceru výchovně působit v důsledku čistě formálního přístupu krajského soudu.

Ústavní soud podle ustanovení vyzval účastníka řízení, Krajský soud v Praze, a vedlejší účastnici řízení, K.F., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Obecný soud ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, neboť napadeným rozsudkem k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. K námitkám účastník odkazuje na odůvodnění rozhodnutí, v němž je údajně podrobně vyložen skutkový stav, který podle provedeného dokazování účastník považoval za prokázaný, a právní předpisy, které na něj aplikoval. Vedlejší účastnice se ve lhůtě k tomu stanovené k projednávané ústavní stížnosti nevyjádřila.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy ( , y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y ( y), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým odvolací soud zjistil a hodnotil skutkový stav, z něhož dle jeho názoru vyvodil i nesprávné právní závěry.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že proces dokazování i hodnocení důkazů je zásadně věcí obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v souladu s pravidly stanovenými pro tuto činnost obecně závaznými právními předpisy. Proces hodnocení důkazů je ovládán zásadou volného hodnocení důkazů, jak je vymezena v . Pokud obecné soudy postupují v intencích této zásady, nespadá do pravomoci Ústavnímu soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy. Pouze v případě, že jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za rozhodnutí, které je v rozporu s y ve spojení s y (srov.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34).

V projednávané věci je třeba při stanovení mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu přihlédnout i k tomu, že vztahy upravované zákonem o rodině, mezi něž patří také vyživovací povinnost rodičů vůči dětem, jsou záležitostmi specifické povahy, kdy převažuje zájem na minimalizaci samotných soudních zásahů. Tento zájem je vyjádřen i v nepřípustnosti dovolání ve věcech upravených zákonem o rodině [§ 237 odst. 2 písm. b) tohoto zákona]. I v této oblasti vztahů může přirozeně dojít k zásahům promítajícím se do ústavní roviny, nicméně právě zde platí o to víc, že hodnocení důkazů, byť by se s ním Ústavní soud neztotožňoval, ani porušení zákonného předpisu nemůže samo o sobě posunout věc do této roviny (srov.

).

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry napadeného rozsudku, a to zejména v otázce aplikace a následné interpretace ustanovení § 85 odst. 1, 2 zákona o rodině. Podle uvedeného ustanovení vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud nejsou samy schopny se živit. Podle odstavce 2 uvedeného ustanovení oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Nalézací soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že vedlejší účastnice není schopna sama se živit, neboť se dosud připravuje na budoucí povolání studiem na UK v P.

Přestože její studium nelze považovat za příliš úspěšné, je stále zapsána jako řádná studentka příslušného oboru a vyživovací povinnost stěžovatele dosud trvá. Soud zohlednil odůvodněné potřeby vedlejší účastnice i její majetkové poměry a množství volného času, který vzhledem ke sníženému rozsahu studijních povinností má. Při stanovení výše výživného soud vyšel z částky 5.500,- Kč měsíčně, kterou rodiče vedlejší účastníci do září roku 2003 hradili a k níž neměla výhrady. Přes vysoký příjem stěžovatele proto stanovil výživné 6.000,- Kč měsíčně. Odvolací soud se se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu ztotožnil. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice vzala žalobu zpět, když vysokoškolská studia ukončila, odvolací soud změnil výrok napadeného rozhodnutí nalézacího soudu.

Stěžovatelovu námitku, že soudy nesprávně interpretovaly pojmy "řádná příprava na budoucí povolání" a "řádné studium" nelze považovat za případnou. Uvedené pojmy nejsou uvedeny v aplikovaných ustanoveních zákona o rodině, obecné soudy je užívají jako pomocná hlediska při posouzení otázky, zda je dítě schopno samo se živit (§ 85 odst. 1 zákona o rodině).

Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů při interpretaci i aplikaci jednotlivých zákonných ustanovení uvedených právních předpisů, včetně citovaných ustanovení zákona o rodině, nevybočil z mezí ústavnosti. Obecné soudy své závěry v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě, logicky a ústavně konformním způsobem vyložily. Za dané situace proto není Ústavní soud oprávněn zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování.

Pokud jde o tvrzené porušení y, Ústavní soud zdůrazňuje, že práv zde uvedených se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí ( y). Lze jistě přisvědčit stěžovateli, že úprava vztahů mezi rodiči a dětmi je otázka velmi citlivá. V daném případě se ovšem stěžovatel a jeho zletilá dcera nebyli schopni o výši a trvání vyživovací povinnosti dohodnout. Za těchto okolností pak nezbývá než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o žalobě zletilé dcery rozhodl. Subjektivní dojem stěžovatele, že mu soud v rámci soudního řízení nevytvořil dostatečný prostor, aby na svou zletilou dceru výchovně působil, nemá právní relevanci, tím méně pak ústavní rozměr.

Pokud se stěžovatel dále dovolává i y a , y, Ústavní soud konstatuje, že principy obsažené v těchto ustanoveních dotvářejí všechna základní práva a svobody, jsou východiskem pro jejich interpretaci a lze je napadnout jen ve spojení s určitým konkrétním právem nebo svobodou. Těmito konkrétními právy jsou podle stěžovatele právo na spravedlivý proces a právo na ochranu rodičovství, tedy práva, jejichž porušení ale Ústavní soud nezjistil.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. října 2005

Jiří N y k o d ý m, v.r.

předseda senátu