Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 50/2000

Ústavní soud rozhodl dne 24. února 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. P. Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti V. F., zastoupeného JUDr. L. H., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 16. 6. 1999, čj. -161, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 10. 11. 1999, čj. -166,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel obsáhle dovozuje, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v , písm. d), , , jakož i a odst. d, neboť výše stanoveného výživného a jeho nedoplatku by jej, stručně vyjádřeno, odsoudila ke stavu "nežití" a ohrozila by tak nejen jeho zdraví, ale i lidskou existenci vůbec. Z uvedených důvodů proto navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu P 158/90 Okresního soudu v Jablonci nad Nisou Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem tohoto soudu bylo stěžovateli uloženo platit výživné na nezletilé syny J. a P. F. počínaje dnem 12. 5. 1994, a to do března 1996 ve výši Kč 400,-- na nezletilého P. a Kč 500,-- na nezletilého J., dále za období od dubna 1996 do dubna 1997 ve výši Kč 650,-- na nezletilého P. a Kč 850,-- na nezletilého J. a dále od května 1997 ve výši Kč 800,-- na nezletilého P. a Kč 900,-- na nezletilého J. s tím, že celkové dlužné výživné ve výši Kč 43 880,-- je stěžovatel povinen zaplatit ve stanovených splátkách. Okresní soud sice zjistil, že otec má příjem pouze pobíráním invalidního důchodu kolem Kč 3 000,--, že však jeho majetkové poměry jsou ve skutečnosti na vyšší úrovni, když v létě 1997 mohl koupit nemovitost za Kč 100 000,-- a byl i jinak aktivní, to kupř. zakoupením aut. Ve svém rozhodnutí se okresní soud vypořádal i s otázkou délky doby či skončení společného soužití rodičů nezletilých. K odvolání stěžovatele a matky nezletilých K. F. změnil Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvého stupně tak, že výživné za dobu od 1. 5. 1997 se určuje částkou Kč 1 500,-- měsíčně na nezletilého J. a Kč 1 300,-- na nezletilého P., jinak jej potvrdil s tím, že nedoplatek za dobu od 12. 5. 1994 do 31. 10. 1999 v částce Kč 93 980,-- je stěžovatel povinen zaplatit do jednoho roku od právní moci rozsudku. Ve svém rozhodnutí krajský soud uvedl, že soud prvého stupně se pečlivě zabýval otázkou doby obnovení společného života rodičů a při hodnocení důkazů zde postupoval zcela v souladu s ustanovením Pokud jde o výživné do 1. 5. 1997, vycházel i krajský soud z výše stěžovatelova částečného invalidního důchodu Kč 3 374,--, současně však poukázal, pokud jde o výživné za dobu od května 1997, na ustanovení věta druhá zákona o rodině, v projednávané věci aplikovatelné právě vzhledem ke způsobu, jakým stěžovatel nakládá se svým nemovitým majetkem, a to zejména s domem v S. ulici. Z tohoto důvodu proto vzal v úvahu příjmy, jakých by stěžovatel mohl skutečně dosáhnout, a nikoli jakých dosahuje na základě nevýhodně uzavřené smlouvy o pronájmu.

Již samo ustanovení , podle něhož dovolání podle není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, naznačuje, že vztahy upravované zákonem o rodině, tedy v jejich rámci i stanovení výživného, jsou záležitostmi specifické povahy, kdy převažuje zájem spíše na minimalizaci soudních zásahů, zájem konkrétně vyjádřený i v nepřípustnosti dovolání. I v této oblasti vztahů může přirozeně dojít k zásahům promítajícím se i v ústavně právní rovině, nicméně právě zde tím spíše platí, že ani porušení zákonného předpisu není s to samo o sobě posunout věc do této roviny. Podstatnou slabinou ústavní stížnosti je to, že v ní stěžovatel klade eminentní důraz jen na vlastní poměry a přitom zcela přehlíží skutečnost, že výživné ve výši Kč 1 500,-- a Kč 1 300,-- na děti ve věku 18 a 16 let není stejně s to ani zdaleka pokrýt potřeby nezletilých, a to i když se uváží i příspěvek matky, která má navíc děti ve své péči. Vzaly-li tedy obecné soudy v úvahu i způsob, jakým stěžovatel nakládá se svým majetkem, a reflektovaly-li tento fakt aplikací ustanovení věta druhá zákona o rodině, nelze v tomto přístupu spatřovat porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva vlastnit majetek. Obecné soudy také provedly náležitým způsobem dokazování k objasnění otázky obnovení společného soužití rodičů nezletilých a doby jeho skončení a jestliže tyto důkazy v souladu s ustanovení o. s. ř hodnotily, nemůže ani Ústavní soud toto jejich hodnocení jakýmkoli způsobem zpochybnit.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy, nasvědčující závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení žádného ze stěžovatelových ústavně zaručených práv, jsou tedy natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 24. února 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu