Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 400/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. K. a A. S., oba zastoupeni JUDr. J. D., proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2004, č.j. -706 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2003, č.j. -619,

takto:

Návrh se o d m í t á .

Odůvodnění

Ústavnímu soudu bylo dne 1. 7. 2004 doručeno podání stěžovatelky, označené jako ústavní stížnost proti rozsudkům, č.j. a č.j. -706, ze dne 20. 4. 2004, ve kterém vyjadřovala nesouhlas s právními závěry soudů ve věci, týkající se patrně restitučního nároku projednávaného pod uvedenými spisovými značkami. Podání nemělo náležitosti návrhu na zahájení řízení, stěžovatelce proto byla zaslána výzva k odstranění vad návrhu, ve které byla obecně poučena o podmínkách, za nichž je podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ) možné podat návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem a o povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v podání k Ústavnímu soudu požadovala ustanovení advokáta jak pro sebe, tak pro svého otce A. S., kterého zastupuje jako obecná zmocněnkyně, byla ve výzvě k odstranění vad návrhu poučena i o tom, že ústavní stížnost nelze podávat za jiného, či jménem jiné osoby, neboť ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ve lhůtě určené pro odstranění vad bylo Ústavnímu soudu doručeno "zdůvodnění ústavní stížnosti", vypracované JUDr. J. D., ve kterém byli jako stěžovatelé uvedeni M. K. a A. S. a bylo upřesněno, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu, č.j. -706, ze dne 20. 4. 2004 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2003, č.j. -619. K podání byla přiložena plná moc vystavená M. K. dne 28. 7. 2004 a A. S. dne 30. 7. 2004 a rovněž byl dodán ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu.

Z tohoto rozsudku Ústavní soud zjistil, že jím bylo rozhodnuto o dovolání podaném jednak A. S. proti výroku rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2003, č.j. -619, kterým (poté co ve věci bylo několikrát rozhodováno) byl zamítnut jeho návrh na přechod vlastnického práva k jedné polovině specifikovaných nemovitostí, a jednak o dovolání žalovaných proti výroku krajského soudu, kterým bylo vyhověno návrhu stěžovatelky a rozhodnuto, že na ni přechází vlastnické právo k jedné polovině specifikovaných nemovitostí. Dovolání podané A. S. bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu zamítnuto a dovolání podané žalovanými bylo odmítnuto pro opožděnost. (Nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp.zn.

, byl rozsudek Nejvyššího soudu ve výroku o odmítnutí dovolání, podaném žalovanými, zrušen.)

Je tedy zřejmé, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu nebylo o dovolání stěžovatelky vůbec rozhodováno, neboť stěžovatelka za situace, kdy jejímu návrhu bylo rovněž napadeným rozsudkem krajského soudu vyhověno, dovolání nepodala. Nebyla proto účastníkem dovolacího řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo a rozhodnutím Nejvyššího soudu ani nemohlo dojít k zásahu do jejích základních práv a svobod. (Stejně tak jako rozhodnutím krajského soudu, jímž bylo jejímu návrhu vyhověno.) Za těchto okolností je její ústavní stížnost nepřípustná, neboť nejsou splněny podmínky ustanovení .

Pokud stěžovatelka hodlala podat ústavní stížnost jménem svého otce, kterého v řízení před obecnými soudy (mimo řízení o dovolání) zastupovala jako obecná zmocněnkyně, je nutno takový návrh hodnotit jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.

Ústavní stížnost je totiž oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost, která představuje individuální prostředek ochrany základních práv a svobod, je tedy oprávněn podat jen sám jednotlivec, který je jejich nositelem a do jehož práv mělo být zasaženo. Je nepřípustné, aby se ochrany základních práv a svobod domáhala za jednotlivce (za účastníka řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí) jakákoliv třetí osoba, byť se jedná o obecného zmocněnce, který zájmy stěžovatele hájil v předchozích řízeních před soudem prvého a druhého stupně či osobu příbuzensky nebo jinak spojenou s účastníkem řízení. Ústavní stížnost podaná v daném případě stěžovatelkou by totiž stavěla ústavní stížnost do pozice actio popularis, kterou bezpochyby není, jak ostatně potvrzuje dosavadní judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení ve věch sp.zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

).

Návrh zpracovaný JUDr. J. D., označený jako zdůvodnění ústavní stížnosti, který by bylo možno hodnotit jako vlastní ústavní stížnost A. S., zastoupeného tímto advokátem, proti shora uvedeným rozhodnutím, byl podán k poštovní přepravě dne 17. 8. 2004. Vzhledem k tomu, že rozsudek o zamítnutí dovolání byl, jak Ústavní soudu ověřil ze soudního spisu, právnímu zástupci A. S. doručen dne 7. 5. 2004, jedná se o návrh podaný po uplynutí 60ti denní lhůty stanovené pro podání ústavní stížnosti.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh odmítnout dle ustanovení jako návrh nepřípustný, dle jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou a dle jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. ledna 2005

JUDr. Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj