Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 178/04

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V., a. s. zastoupené JUDr. R. P. advokátem proti postupu F. při ověřování splnění podmínek neplatnosti svého rozhodnutí, dodatečného platebního výměru ze dne 5. dubna 2000, čj. 26389/00/299921/1268, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Řádně podanou ústavní stížností brojila stěžovatelka - stručně shrnuto - proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, který měl spočívat v tom, že F. nesplnil svoji zákonnou povinnost a neověřil splnění podmínek neplatnosti svého rozhodnutí (dodatečného platebního výměru ze dne 5. dubna 2000, čj. 26389/00/299921/1268), ačkoliv byl k tomu stěžovatelkou vyzván a zákon mu tuto povinnost v § 32 odst. 7 zák. č.

, o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSDP), ukládá. F. tím porušil y ČR a a d. Stěžovatelka se domnívá, že neplatnost předmětného správního (daňového) rozhodnutí nelze zhojit opravnými prostředky ani v rámci správního soudnictví. Stěžovatelka dále rozvíjí svoji argumentaci a s poukazem na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

) a obecných soudů navrhla, aby Ústavní soud zakázal F. pokračovat v porušování jejích základních práv a svobod, vyplývajících ze shora uvedených článkůd, a přikázal mu, aby zahájil řízení o splnění podmínek osvědčení neplatnosti rozhodnutí - dodatečného platebního výměru, jak je vpředu označen.

K výzvě Ústavního soudu ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ) se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, F. Ve svém obsáhlém vyjádření poukázal na procesní aspekty dané věci a vyjádřil rovněž svůj názor na věcnou stránku věci. Uvedl - stručně shrnuto - že ústavní stížnost je nepřípustná s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci a

. Účastník řízení navrhl, aby ústavní stížnost Ústavní soud zcela zamítl.

Ústavní soud po pečlivém posouzení procesní stránky věci, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti a vyjádření účastníka řízení, konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelka především nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a proto se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu . Dne 1. ledna 2003 nabyl účinnosti , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ). Podle tohoto zákona obecné soudy ve správním soudnictví rozhodují mimo jiné i o ochraně proti nečinnosti správního orgánu ( a násl. ). Pokud tedy podle názoru stěžovatelky měl příslušný f. svým rozhodnutím osvědčit neplatnost předmětného rozhodnutí, neboť toto postrádá některou z podstatných náležitostí a správní orgán (f.) uvedené neshledal a nemá povinnost o tom vydat rozhodnutí, je v pravomoci správního soudu přezkoumat, zda byly splněny podmínky pro osvědčení neplatnosti rozhodnutí (tedy zda skutečně postrádá některou z podstatných náležitostí) a zda správní orgán (F.) svou nečinností (nevydáním rozhodnutí) neporušuje zákon ( ZSDP). Stěžovatelka tedy měla k dispozici procesní prostředek k ochraně svých práv; mohla se správní žalobou domáhat, aby příslušný krajský soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení ( ). Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelka tento procesní prostředek, který měla k dispozici, využila, o čemž svědčí i petit její ústavní stížnosti. Nad rámec ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro použití ust. nebyly ve věci této ústavní stížnosti shledány. Vzhledem k uvedenému se Ústavní soud nezabýval tím, zda ústavní stížnost není nepřípustná rovněž proto, že proti předmětnému rozhodnutí F. nebylo podáno odvolání a následně pak správní žaloba.

Z důvodů výše rozvedených Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl z důvodu její nepřípustnosti [ ], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním

soudu).

V Brně dne 6. října 2004