Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 471/02

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti K. J., L. J., a P. J., zastoupených JUDr. J. V., advokátem, proti postupu Finančního ředitelství v Hradci Králové při ověřování splnění podmínek neplatnosti svého rozhodnutí ze dne 16. 9. 1996, čj. FŘ/1738/110/96/KA,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 10. 7. 2002 doručena ústavní stížnost proti postupu Finančního ředitelství v Hradci Králové při ověřování splnění podmínek neplatnosti svého rozhodnutí ze dne 16. 9. 1996, čj. FŘ/1738/110/96/KA. Uvedené finanční ředitelství dopisem ze dne 17. 5. 2002, čj. 2305/030/2002-1, stěžovatelce K. J. sdělilo, že neplatnost cit. rozhodnutí nelze osvědčit a že za nesprávné považuje své rozhodnutí ze dne 17. 2. 2000, čj. 5895A/110/99-Sch.. Dále uvedlo, že podle daňového řádu ( , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů) zajistí urychlené přezkoumání svého pravomocného rozhodnutí a podle výsledku (právního názoru Ministerstva financí) celou záležitost dořeší.

Stěžovatelé tvrdí, že postupem Finančního ředitelství v Hradci Králové bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného základního práva domáhat se svých práv, zakotveného v d ("Listina"). Zásah spatřují v tom, že správní orgán nesplnil svoji zákonnou povinnost ověřit splnění podmínek neplatnosti svých vydaných rozhodnutí, ač k tomu byl navrhovatelem (patrně některým ze stěžovatelů) vyzván a takovou povinnost mu zákon ukládá v ust. daňového řádu. Tím správní orgán porušil i y ("Ústava") a y, neboť neuplatnil státní moc způsobem, který stanoví zákon. Tímto došlo k jinému zásahu orgánu veřejné moci, který vzhledem k neexistenci vykonatelného správního rozhodnutí nelze rozporovat opravnými prostředky daňového řízení a správního soudnictví a věc je nutno předložit Ústavnímu soudu. Stěžovatelé popsali dosavadní průběh daňového řízení a vyjádřili své přesvědčení, že předmětné rozhodnutí je neplatné a uvedli důvody, v čem namítanou neplatnost spatřují.

Finanční ředitelství v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že se neztotožňuje s názorem stěžovatelů na výklad ust. § 37 daňového řádu. Je toho názoru, že předmětné správní rozhodnutí obsahovalo správné označení správce daně a proto nesdílí názor stěžovatelů o neplatnosti tohoto rozhodnutí.

Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelé především nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim k ochraně jejich práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). I když proti sdělení ze dne 17. 5. 2002, čj. 2305/030/2002-1, není přípustný řádný opravný prostředek, z cit. ustanovení zákona vyplývá zásada, že Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů (jiných orgánů veřejné moci), která jsou, vzhledem ke své povaze, způsobilá zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod. Není sporu o tom, že sdělení finančního ředitelství, že neshledal důvody pro postup dle ust. daňového řádu, tedy že neověří splnění podmínek neplatnosti správního rozhodnutí, takového zásahu samo o sobě schopné není. Přijetí výkladu, že se jedná o meritorní rozhodnutí o právech a povinnostech, by ve svých důsledcích znamenalo, že se daňovému subjektu otevírá možnost nedbat o ochranu svých práv a nevyužít prostředků, které jsou určeny ke zvrácení rozhodnutí o vyměření daně (odvolání, správní žaloba), ale formou zcela specifického institutu de facto obejít veškeré lhůty a v případě neúspěchu teprve poté nastoupit cestu ke správnímu či dokonce k Ústavnímu soudu.

Pokud jde o namítaný postup správce daně, který neshledal důvod zahájit řízení o osvědčení neplatnosti dle § 32 odst. 7 daňového řádu, Ústavní soud odkazuje ¨též na judikaturu obecných soudů. Dané věci se týká např. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 1998 ve věci sp. zn. (FaU. 98, 12: 776), dle něhož podle § 32 odst. 7 daňového řádu je nepochybné, že pokud chybí v rozhodnutí vydaném v daňovém řízení některá z ostatních základních náležitostí ( daňového řádu, mimo ty, jejichž zhojení upravuje a 6 daňového řádu), které podle povahy rozhodnutí musí být jejím obsahem, nebo odůvodnění v případě, kdy je předepisuje, a nejde-li jen o zřejmou chybu v psaní či počítání, má to za následek neplatnost rozhodnutí. Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal. To musí samozřejmě učinit rozhodnutím. Neshledá-li však správní orgán splnění podmínek neplatnosti, mu neukládá vydat o tom rozhodnutí. Správní orgán může podatele vyrozumět toliko přípisem o tom, že neshledal důvod pro ověření neplatnosti. Uvedený názor považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní a takto ve věci stěžovatelky správní orgán také postupoval. Ústavní soud dále odkazuje na nález pléna ze dne 17. 11. 1998 ve věci

sp. zn.

, zveřejněný pod č. 300/1998 Sb., ve kterém se vyjádřil k ústavnosti ust. § 32 odst. 7 daňového řádu.

Výše uvedené důvody vedly Ústavní soud též k tomu, že nevyžadoval po stěžovatelích upřesnění okruhu účastníků řízení o ústavní stížnosti, vzhledem k tomu, že sdělení Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 17. 5. 2002, čj. 2305/030/2002-1, je adresováno toliko K. J.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2002

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj