Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 640/03

Ústavní soud rozhodl dne 17. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. H. a D. H., zastoupených JUDr. D. L., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 2003, čj. -299, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2003, čj. -269, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Stěžovatelům se vrací zaplacený soudní poplatek, a to v částce 500,- Kč každému z nich, z účtu Ústavního soudu.

Odůvodnění:

Ústavní stížností stěžovatelé napadají shora označené usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí jejich dovolání a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21. 3. 1994, čj. -67, tak, že stěžovatelům byla uložena povinnost odstranit štítovou zeď svého domu čp. 27 v obci K. v místě zatěžující podlahu a pozednicový trám domu čp. 25 v K. do devíti měsíců od právní moci rozhodnutí příslušného stavebního úřadu o odstranění části stavby. Stěžovatelé stručně rekapitulují průběh a výsledky soudního řízení a tvrdí, že obecné soudy hodnotily jejich jednání při přestavbě jejich domu neobjektivně a nesprávně, poukazují na to, že nebyla zjištěna a stanovena hranice štítové zdi a tedy prokázáno, zda zasahuje do štítové zdi žalobce R. D., namítají nepřiměřený zásah do svého vlastnického práva, kdy splněním uložené povinnosti hrozí destrukce obou domů, a v závěru ústavní stížnosti uvádí, že jim byla odňata možnost vyjádřit se k věci a případně předložit další důkazy, neboť Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší soud ČR rozhodly v jejich nepřítomnosti. Ze všech výše uvedených důvodů navrhují, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že k žalobě R. D. o ochranu jeho vlastnického práva Okresní soud ve Vsetíně po provedeném dokazování rozhodl rozsudkem ze dne 21. 3. 1994, čj. -67, tak, že uložil žalovaným (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelům) povinnost společně a nerozdílně odstranit štítovou zeď svého domu čp. 27 v obci K. v místě zatěžující podlahu a pozednicový trám domu čp. 25 v K. do 31. 5. 1994. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 2. 1995, čj. -112, návrh žalobce zamítl. V dovolacím řízení Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 23. 7. 1998, čj. -142, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 4. 1999, čj. -161, vyhověl dovolání žalobce a rozsudek odvolacího soudu zrušil s tím, že odvolací soud pominul jednu z významných námitek žalobce, se kterou se nevypořádal, takže skutkové zjištění ohledně opatření, které by mohlo zabránit hrozící škodě, nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Krajský soud v Ostravě po doplnění dokazování následně rozhodl rozsudkem ze dne 20. 12. 1999, čj. -221, tak že návrh žalobce opětovně zamítl. I toto rozhodnutí Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze dne 28. 11. 2002, čj. -254, zrušil z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Krajský soud v Ostravě pak ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 20. 2. 2003, čj. -269, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 5. 2003, čj. -279, změnil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně a rozhodl jak shora uvedeno.

Stěžovatelé podali proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, jehož přípustnost opírali o ustanovení , c) a odst. 3 Nejvyšší soud ČR však neshledal dovolání přípustným a ústavní stížností napadeným usnesením je odmítl. V odůvodnění usnesení připomněl, že stejně jako odvolací soud musel ve smyslu přechodných a závěrečných ustanovení postupovat podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000, tedy podle ve znění před novelou provedenou citovaným zákonem, a podle tehdy platného a účinného předpisu posuzoval i přípustnost podaného dovolání. K uplatněným námitkám dovolací soud vyložil, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě je třeba i přes použitou formulaci výroku považovat podle jeho obsahu za rozsudek potvrzující a nikoliv měnící [ v tehdejším znění], neboť odlišnost stanovení práv a povinností účastníků řízení nezaložila pouhá okolnost, že z výroku byla vypuštěna slova "společně a nerozdílně" a byla stanovena jiná lhůta k plnění. Přípustnost dovolání nebyla založena ani podle ustanovení v tehdejším znění, neboť stěžovatelé vyslovení přípustnosti dovolání nenavrhli, a ani podle ustanovení v tehdejším znění, neboť odvolací soud tím, že nevyhověl žádosti J. H. o odročení jednání, mu svým postupem neodňal možnost jednak před soudem, když stěžovatel byl zastoupen právním zástupcem, jehož účasti u jednání nic nebránilo. Z těchto důvodů Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl jako nepřípustné.

Ústavní soud, předtím než přistoupí k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů, zkoumá, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti. V projednávaném případě zjistil, že ústavní stížnost byla podána řádně zastoupenými a k návrhu oprávněnými stěžovateli, ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

Ústavní stížnost byla podána dne 22. 12. 2003, a proto Ústavní soud zkoumal podmínky včasnosti a přípustnosti ústavní stížnosti stanovené v době, kdy stěžovateli plynula lhůta k podání ústavní stížnost proti rozsudkům soudu prvního a druhého stupně. Podle ustanovení ve znění účinném do 31. 3. 2004 (před účinností , kterým byl změněn , o Ústavním soudu) bylo možno podat ústavní stížnost ve lhůtě do 60 dnů, která počínala dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( ), a nebylo-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která byla předmětem ústavní stížnosti. Podle ustanovení byla ústavní stížnost považována za nepřípustnou, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval; za takový prostředek se nepovažoval návrh na povolení obnovy řízení. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., účinného od 3. 2. 2003, Ústavní soud interpretoval přípustnost a lhůtu k podání ústavní stížnosti v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení tak, že v případě podání mimořádného opravného prostředku byla ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení (bod 1.), a že šedesátidennní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou obnovy řízení bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s tím, že lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí (bod 2.).

Podle tehdejší relevantní právní úpravy stěžovatel mohl mít za to, že podá-li dovolání, bez ohledu na to, jak o něm bude rozhodnuto, bude lhůta považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Vzhledem k tomu Ústavní soud posoudil podanou ústavní stížnost za včas podanou i ve vztahu k napadeném rozsudku odvolacího soudu, a to i přesto, že dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto z důvodu jeho nepřípustnosti.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecných soudů a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud neshledal nic, co by odůvodnilo jeho kasaci. Rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodnutím opírajícím o bod 17 přechodných ustanovení , přičemž aplikace a interpretace tohoto přechodného ustanovení je zcela v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR sdílenou i Ústavním soudem. Co se týče posouzení podmínek přípustnosti dovolání, Krajský soud v Ostravě při rozhodování ve věci sice změnil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, avšak po přezkoumání obsahu výroku měněného a změněného je evidentní, že práva a povinnosti účastníků oba soudy posoudily shodně. Ústavní soud se shoduje s názorem Nejvyššího soudu ČR, že fakticky šlo o potvrzující výrok odvolacího soudu ve věci samé bez ohledu na to, jak byl formulován. V takovém případě dovolání jako nárokový mimořádný opravný prostředek nepřipouštěl (srov. ve znění před novelou provedenou ). Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisu Okresního soudu ve Vsetíně, nebyly založeny ani zvláštní podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení v tehdy účinném znění, neboť otázky zásadního právního významu nebyly relevantním způsobem nastoleny (srov. , 2 ). Dovolání nebylo přípustné ani podle ustanovení , neboť nebylo zjištěno, že by účastníku řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. V případě jednání Krajského soudu v Ostravě nařízeného na den 12. 2. 2003 byl řádně obeslán právní zástupce stěžovatelů, jemuž v osobní účasti u jednání nic nebránilo; skutečnost, že se stěžovatel J. H. z jednání omluvil a požádal o odročení, čemuž Krajský soud v Ostravě nevyhověl, nelze podle judikatury Nejvyššího soudu ČR považovat za odnětí možnosti jednat před soudem. Ústavní soud považuje tento závěr za zcela ústavně konformní. Stěžovatelky D. H. se navíc tato námitka nedotýká, neboť z jednání se neomluvila a v její účasti jí nic nebránilo. K námitce, že o dovolání bylo rozhodnuto bez nařízení ústního jednání, Ústavní soud poukazuje na ustanovení , podle kterého dovolací soud rozhoduje o dovolání zpravidla bez jednání.

V souvislosti s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě stěžovatelé namítají, že jim nebylo umožněno předložit soudu další důkazy a že soud rozhodl bez jejich přítomnosti. Tyto námitky nepovažuje Ústavní soud za relevantní, neboť jak ze soudního spisu vyplynulo, stěžovatelé svá procesní práva realizovali. Oba byli v řízení před obecnými soudy zastoupeni právním zástupcem, řady jednání se zúčastnili buďto osobně nebo prostřednictvím právního zástupce, (k nepřítomnosti stěžovatelů při jednání dne 12. 2. 2003 viz závěr shora), písemně či ústně se vyjadřovali k meritu věci, měli možnost označit či navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládali k prokázání svých tvrzení za potřebné, využili práva podat opravný prostředek proti rozhodnutí Okresního soudu ve Vsetíně. Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo vyplývajícího z článku 36 odst. 1 y je podle Ústavního soudu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit, bylo tedy učiněno zadost.

Obecné soudy provedly dokazování mimo jiné znaleckými posudky ing. B. T., znalce z oborou geodézie a kartografie, a ing. M. L., znalce z oboru stavebnictví, výpovědí znalce L., jakož i výpověďmi účastníků řízení, spisem příslušného stavebního úřadu a dalšími listinami, a poté rozhodly, jak shora uvedeno. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby důkazy provedené a hodnocené obecnými soudy přehodnocoval a nahrazoval je svým vlastním hodnocením, neboť by se stavěl do role další instance obecných soudů, což mu zjevně nepřísluší. Ústavní soud opakovaně judikuje, že k zásahu je povolán teprve tehdy, pokud zjistí, že právní závěry obecných soudů se nachází v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo. Odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, s přihlédnutím k předchozímu kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, splňuje požadavky na obsahové náležitosti rozsudku včetně požadavku na řádnou přezkoumatelnost jeho odůvodnění. Námitka stěžovatelů, že nebylo jednoznačně dovozeno, zda štítová zeď zasahuje do vlastnického práva žalobce, neboť nebyla zjištěna a stanovena hranice štítové zdi, se jeví Ústavnímu soudu bez opory, neboť odpověď na tuto otázku podal obecným soudům znalec Trnka (č.l. 19) a o výsledek tohoto zjištění pak Okresní soud ve Vsetíně mimo jiné opřel svoje rozhodnutí. Skutečnost, že stěžovatelé s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí a disponují znaleckým vyjádřením znalkyně ing. I. M., nemůže posunout věc do ústavní roviny. Postupují-li orgány veřejné moci v souladu s principy hlavy páté y, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. nález

sp. zn.

, publ. in. ÚS sv. 2, č. 51). Zásada spravedlivého procesu tak neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jak Ústavní soud zjistil, obecné soudy ve sporu žalobce se stěžovateli pravidla rozhodování neporušily.

Ze všech výše uvedených důvodů tak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.

Stěžovatelé zaplatili v kolcích soudní poplatek ve výši 1 000,- Kč, ačkoliv tuto povinnost neměli, protože řízení před Ústavním soudem nepodléhá soudním poplatkům. Ústavní soud proto rozhodl o vrácení soudního poplatku podle ustanovení věty první zákona ČNR č. , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, použitého přiměřeně podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. srpna 2004

JUDr. Miloslav Výborný

předseda senátu