Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 327/03

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky "R. P.", k. s. v likvidaci, zastoupené JUDr. V. D., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, čj. -98, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2000, čj. -79, za účasti vedlejšího účastníka řízení JUDr. Z. U., správce konkursní podstaty úpadce JUDr. J. H., Č. s.-A.-D., zastoupeného JUDr. L. B., advokátem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení obou rubrikovaných rozsudků a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavní práva zaručená v věta druhá d, y ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z přiložených rozhodnutí vyplývá, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 5. 2000, čj. -79, určil v bodu I. výroku rozsudku, že blíže určené pohledávky žalobkyně jsou pohledávkou druhé třídy bez práva na oddělené uspokojení, a to ve výši 11.890.423,73 Kč, ohledně zbývající částky 32.061.370,- Kč a práva na oddělené uspokojení v částce 43.951.793,73 Kč žalobu zamítl (bod II. výroku), nepřiznal žádnému účastníku řízení náhradu nákladů řízení (III. bod výroku) a rozhodl o výši znalečného (IV. bod výroku). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2002, čj. -98, tento rozsudek v bodu I. a II. potvrdil a změnil v bodě IV. výroku ohledně náhrady znalečného. Dále zamítl návrh stěžovatelky na připuštění dovolání (v řízení soudy postupovaly podle ve stavu do 31. 12. 2000). Proti potvrzující části výroku tohoto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2003, čj. -113, odmítnuto pro opožděnost. Toto usnesení ústavní stížností napadeno není. Stěžovatelka tvrdí, že odmítnutím jejího dovolání považuje cestu k ústavní stížnosti za otevřenou.

Ústavní soud nejdříve posoudil podmínky, jejichž splnění je nezbytné pro řízení ve věci ústavní stížnosti před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 12. 6. 2003. Rozsudek odvolacího soudu (rozhodnutí o odmítnutí dovolání stěžovatelka ústavní stížností nenapadá) byl stěžovatelce doručen dne 3. 7. 2002 a téhož dne nabyl právní moci. Podle , o Ústavním soudu (dále jen " ), ve znění platném k 3. 7. 2002 bylo stanoveno, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( ). V rozhodné době, kterou je doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, to znamenalo, že v případě tzv. nenárokového dovolání (podle ve stavu do 31. 12. 2000) bylo třeba k zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti podávat takové dovolání a ústavní stížnost souběžně. Pokud se tak nestalo, bylo již možno ústavní stížností napadnout pouze usnesení dovolacího soudu, kterým se dovolání odmítalo. V projednávané věci takto stěžovatelka nepostupovala a obrátila se pouze s dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Toto dovolání bylo odmítnuto, avšak nikoli na základě uvážení dovolacího soudu pro jeho nepřípustnost, nýbrž proto že bylo podáno s téměř měsíčním opožděním. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tento postup Nejvyššího soudu ČR nezpochybnila. V takovém případě, bez ohledu na změnu hodnocení včasnosti podání ústavních stížností ode dne 3. 2. 2003 (viz sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb.), což byla doba podání ústavní stížnosti, ani ode dne 1. 4. 2004 ( ), což je doba rozhodování o ústavní stížnosti, nelze považovat za splněnou podmínku vyčerpání prostředků, které zákon k ochraně práv stěžovatelky v rozhodné době poskytoval. Svým postupem nedala stěžovatelka dovolacímu soudu možnost, aby posoudil, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Ústavní stížnost byla proto odmítnuta podle ve spojení s jako nepřípustná.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním

soudu).

V Brně dne 17. srpna 2004