Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 500/03

Ústavní soud rozhodl dne 1. dubna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele Z. V. zastoupeného JUDr. Z. M., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. září 2003 č. j. -146 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 9. června 2003 č. j. -123, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen v právu na spravedlivý proces zakotveném v d.

Podle odůvodnění stížnostních bodů návrhu k porušení označeného ústavně zaručeného základního práva mělo dojít v jeho trestní věci tím, že se obecné soudy náležitě nevypořádaly jednak s rozpornými tvrzeními podanými stěžovatelem a spoluodsouzeným, jednak ani s obdobně založenými výpověďmi slyšených svědků. Odvolací soud potom dle názoru stěžovatele taktéž nepřípadně nevyhověl jeho návrhu na zopakování důkazu výslechem poškozeného. Dále poukázal stěžovatel rovněž na to, že v době, kdy probíhala ze strany poškozeného rekognice fotografiemi, vedoucí k jeho identifikaci, tento již na základě předchozího (v návrhu blíže popsaného) "tipování" věděl, kdo mohli být pachatelé předmětného jednání, tj. byl srozuměn s tím, že by se mohlo jednat o stěžovatele a spoluodsouzeného D. Proto neměla být předmětná fotorekognice použita v dané věci jako důkaz relevantní pro rozhodnutí o vině a trestu.

S ohledem na tyto výhrady má stěžovatel za to, že pro závěr o jeho vině neexistuje žádný přesvědčivý důkaz, na základě něhož by bylo lze dovodit, že inkriminovaný čin spáchal, když má za to, že právní závěry v jeho věci obecnými soudy učiněné jsou v nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a vlastní skutková zjištění rovněž v nesouladu s provedenými důkazy.

Proto se stěžovatel domáhal odkladu vykonatelnosti v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze a současně požadoval, aby Ústavní soud následně toto rozhodnutí, jakož i jeho vydání předcházející shora označený rozsudek Okresního soudu v Berouně nálezem zrušil.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn. , jejž si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že stran merita věci byl stěžovatel po provedeném trestním řízení rozsudkem tamního soudu ze dne 9. června 2003 č. j. -123 pro ve výroku blíže popsaný skutek uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen (při současném zrušení výroku o trestu uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 7. května 2003 sp. zn. ) k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. K odvolání stěžovatele a dále státní zástupkyně podanému v jeho neprospěch a směřujícímu do výroku o trestu Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem (I.) citované rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, když při nezměněném výroku o vině odsoudil stěžovatele k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele zamítl (II.).

Po prostudování připojeného spisového materiálu a zohlednění přípustných výhrad (viz níže) stěžovatelem předložených dospěl Ústavní soudu k závěru, že podaná stížnost vykazuje z pohledu ústavních kautel znaky zjevné neopodstatněnosti. Za této situace považuje za nutné připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (y ČR).

Je třeba zdůraznit, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné před obecnými soudy, s nimiž se tyto řádně vypořádaly (§ 125 odst. 1 tr. řádu), a tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Ve své podstatě jsou jeho výhrady pouhou polemikou se skutkovými závěry obecných soudů a směřují proti ve věci provedenému důkaznímu řízení.

Z dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů se podává, že za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu lze považovat toliko situaci, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. jestliže v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nálezy ve věci

sp. zn.

,

sp. zn.

a další). V daném případě Ústavní soud tento stěžovatelem tvrzený extrémní nesoulad neshledal, neboť závěry obecných soudů nejsou v rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů. Jejich volné hodnocení obecnými soudy jednotlivě i v jejich souhrnu je potom výrazem nezávislého soudního rozhodování zakotveného v článku 82y ČR.

Nejinak je tomu potom i ve vztahu ke stěžovatelem namítanému neprovedení jím navrhovaného důkazu, když podstatné pro posouzení této výhrady z pohledu ústavněprávního přezkumu je to, že se v projednávané věci ohledně zmíněného návrhu nejedná o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy ve věci

sp. zn.

,

sp. zn.

a další). Neakceptování tohoto důkazního návrhu v kontextu odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze je zcela v intencích zásady volného hodnocení důkazů a kautel, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí (srov. nález ve věci

sp. zn.

).

Nalézací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním, jakou a v důsledku jakých úvah jim přikládá důkazní sílu, a to i co do jejich věrohodnosti, jakož i proč neuvěřil obhajobě stěžovatele. Tento postup logicky a adekvátně věcně přesvědčivým způsobem odůvodnil. Odvolací soud se potom s výhradami stěžovatele ve shodě se zákonem v tomto směru rovněž řádně vypořádal, a stejně tak výslovně uvedl, proč nevyhověl návrhu stěžovatele na opětovný výslech poškozeného.

Pokud potom stěžovatel namítal pochybení upínající se k provedení rekognice, jak vyloženo výše, z předmětného spisu vyplývá, že tuto výhradu uplatnil až v řízení před Ústavním soudem. S ohledem na redukci revizního principu (§ 254 tr. řádu), resp. ve vztahu k meritornímu rozhodnutí o vině a trestu založení principu vymezeného přezkoumání v trestním řízení novelizací trestního řádu provedenou , nemohlo být v řízení před Ústavním soudem z pohledu principu subsidiarity k této námitce coby novu uplatněnému ex post přihlédnuto (srov. nálezy ve věci

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

).

Pro tyto důvody byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta. Proto se již Ústavní soud samostatně nezabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, neboť tento se stal pro uvedené bezpředmětným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. dubna 2004

JUDr. Jiří Mucha

předseda III. senátu Ústavního soudu