Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 326/03

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci návrhu M. P., zastoupeného Mgr. I. D., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2002, č. j. -70, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2003, č. j. -97, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu a navrhl jejich zrušení s tím, že postupem soudů v těchto věcech bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle d (dále jen "") a že uvedená rozhodnutí jsou v rozporu s y.

Stěžovatel uzavřel dne 1. 10. 1993 s vlastníkem nemovitosti v Lipové ulici v Teplicích smlouvu o nájmu nebytových prostor. Se S. e., a. s. uzavřel stěžovatel dne 8. 10. 1993 kupní smlouvu o dodávce elektřiny maloodběratelům do zmíněného objektu, kde vykonával svou podnikatelskou činnost. Výše uvedený nájemní vztah byl ukončen ke dni 1. 4. 1994, objekt byl uzamčen a byl nepřístupný třetím osobám. K zániku smlouvy o dodávce elektřiny se S. e., a. s. nedošlo.

S. e., a. s. vystavila dne 31. 12. 1995 fakturu na částku 39.788,40 Kč za dodanou energii. Po jejím obdržení se stěžovatel dostavil do S. e., a. s., kde namítal nemožnost existence plnění, požádal o ukončení kupní smlouvy a demontáž elektroměru.

S. e., a. s. podala u Okresního soudu v Teplicích proti stěžovateli žalobu na zaplacení částky 39.788,40 Kč s příslušenstvím za dodanou elektrickou energii podle uvedené faktury. Soud žalobu svým rozsudkem ze dne 21. 6. 2002, č. j. -50, zamítl.

Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání S. e., a. s. rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 5. 2002, č. j. -70, změnil tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit souzenou částku s příslušenstvím a povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je odůvodněno především tím, že ve smyslu dodacích podmínek, které tvoří součást kupní smlouvy mezi stěžovatelem a S. e., a. s., bylo realizováno plnění, které je jejím předmětem, neboť k dodání došlo průchodem elektřiny přes měřicí zařízení. Stěžovatel neuplatnil reklamaci fakturované částky, jak vyžadovaly dohodnuté podmínky. Nepodařilo se mu tak prokázat, že množství dodané elektrické energie neodpovídá dodávce skutečné.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2003, č. j. -97, odmítnuto s odkazem na ustanovení (ve znění účinném před novelou, provedenou ). Podle názoru Nejvyššího soudu bylo dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu [ ve znění účinném do 31. 12. 2000] nepřípustné, neboť se jednalo o obchodní věc a peněžité plnění nepřevyšovalo částku 50.000,-- Kč.

Ústavní soud se seznámil s obsahem návrhu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Neopodstatněnost ústavní stížnosti je dána již tím, že podle svého odůvodnění usiluje o věcný přezkum rozhodnutí obecných soudů, ačkoliv takový postup je vyloučen, neboť posuzování otázek jednoduchého práva do pravomoci Ústavního soudu nespadá; to ovšem platí za předpokladu, že soudy postupují v souladu s principy, vyplývajícími z hlavy pátéy. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (viz k tomu například nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 ve věci

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257 a násl.). Ústavní soud porušení uvedených principů ze strany obecných soudů neshledal.

Odvolacímu soudu stěžovatel především vytýká, že z odůvodnění jím vydaného rozsudku nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, nepřesvědčivost odůvodnění a absenci uvedení toho, o jaké důkazy opřel soud svá skutková zjištění. Podle názoru Ústavního soudu však obsah odůvodnění vytýkanými vadami netrpí. Podstata věci spočívá v tom, že pokud stěžovatel popíral výši částky, jež byla účtována za dodávku elektrické energie, měl - v souladu se zásadou pacta sunt servanda - uplatnit svá práva v režimu odpovědnosti za vady, který byl mezi stranami dohodnut (reklamací). Za situace, kdy tak ve sjednané lhůtě neučinil, svá hmotná práva pozbyl. Procesní obrana stěžovatele v řízení spočívala především v tom, že v době rozhodné nebyla v objektu, do nějž byla elektrická energie dodávána, vykonávána žádná činnost. To je však, jak rozvedl odvolací soud, pro posouzení vzájemných práv mezi stěžovatelem (kupujícím) a S. e., a. s. (prodávajícím) irelevantní.

Pokud jde o námitku stěžovatele stran nesprávnosti poučení o dovolání v odvolacím rozhodnutí, podotýká Ústavní soud, že z ustanovení , ve znění před novelou, provedenou (viz ustanovení bodu 15. hlavy první části dvanácté ), nevyplývala povinnost odvolacího soudu poučit o mimořádném opravném prostředku. Soud tedy připojil poučení nad rámec povinností, stanovených mu zákonem. Ani ustanovení , v aktuálně účinném znění, nepředepisuje obsah poučení o opravném prostředku v tak konkrétní podobě, o které hovoří stěžovatel. Zákon soudu neukládá povinnost, aby v poučení uváděl existenci či splnění skutkových okolností rozhodných pro posouzení přípustnosti dovolání. Opačný postup odvolacího soudu by byl v rozporu s právem, neboť hodnocení přípustnosti dovolání in concreto přísluší pouze dovolacímu soudu.

Stěžovatel rovněž namítá, že se v posuzované věci nejednalo o obchodní věc, a dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu tudíž bylo přípustné. Svůj postoj opírá především o argumenty, že ve vydaných rozhodnutích nebyl stěžovatel nikdy jako podnikatel označen, v řízení nebyla nikdy řešena otázka, zda vykonává samostatně výdělečnou činnost, a že v době vzniku sporu se S. e., a. s. v dotčeném objektu neprovozoval podnikání a že se v posuzovaném případě nejednalo ve smyslu o obchodně závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Podle názoru Ústavního soudu není v daném případě pro závěr, zda se jedná z hlediska o obchodní věc, podstatné, jestli vykonával v dané době stěžovatel podnikatelskou činnost či nikoliv. Ve věci rozhodoval věcně příslušný okresní soud. Z obsahu , ve znění účinném v době podání žaloby, ani ve zněních později účinných, nevyplývá, že by skutkové okolnosti projednávané věci zakládaly věcnou příslušnost krajských soudů, proto odkaz stěžovatele na toto ustanovení neobstojí. Náležitostí žaloby, ani rozhodnutí nebyl údaj, zda bylo fyzické osobě - podnikateli, přiděleno identifikační číslo, jak uvádí stěžovatel (viz a , ve znění účinném do 31. 12. 2000). Při nedostatku vymezení pojmu "věc obchodní" v je třeba věc posoudit se zřetelem ke hmotněprávní povaze právního vztahu (tak viz usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1999 ve věci

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, usnesení č. 66, str. 357). Rozsah práv a povinností mezi stěžovatelem a Severočeskou energetikou, a. s. byl regulován ve smyslu § 261 obchodního zákoníku jako obchodněprávní závazkový vztah podle části třetí obchodního zákoníku. Fakt, že se jedná o obchodněprávní závazek, vyplývá i z obsahu napadených rozhodnutí, neboť ta běžně argumentují s pomocí odkazů na ustanovení obchodního zákoníku.

Ústavní soud nedospěl k závěru, že by šlo v posuzovaném případě o porušení práva na spravedlivé řízení ve smyslu ustanovení y, jak stěžovatel tvrdí. Citované ustanovení garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně je však nelze vykládat jako garanci práva na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v proběhnutých řízeních učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti. Stěžovateli nebyl odepřen přístup k soudu, v soudním sporu bylo zachováno rovné postavení obou stran, obě strany sporu mohly navrhovat a také navrhovaly důkazy, které byly soudem provedeny, a skutková zjištění nejsou s provedeným hodnocením důkazů v rozporu.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu , mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2004

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu