Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3697/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Tomáše Pelikána, insolvenčního správce se sídlem Dušní 866/22, 110 00 Praha 1, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Jindřicha Plachty 3163/28, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -67 ze dne 18. 10. 2010, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -104 ze dne 10. 5. 2012 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -118 ze dne 24. 7. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a d (dále jen " ").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele, v původním řízení žalovaného, dle (dále též " ") potvrdil v záhlaví citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. 1. 2012, č. j. -76, jímž určil pravost pohledávky vedlejšího účastníka za dlužníkem - Pražským stavebním bytovým družstvem, se sídlem Na Hutmance 7/300, 150 00 Praha 5, ve výši 316.642,19 Kč z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě neplatné smlouvy o nájmu části nemovitosti. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně především uzavřel, že pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého ve vztahu mezi vedlejším účastníkem coby věřitelem a jmenovaným bytovým družstvem jako dlužníkem se promlčuje podle ustanovení a , obchodní zákoník (dále též "obch. zák."), ve čtyřleté lhůtě, která počíná běžet dnem, kdy k plnění došlo. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením podle ustanovení a ve znění do 31. 12. 2012 jako nepřípustné odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že v řízení uplatnil námitku promlčení pohledávky, neboť ačkoli se vedlejší účastník o bezdůvodném obohacení dozvěděl nejpozději dnem 11. 2. 2002, případně dnem 25. 2. 2002, žalobu na zaplacení pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení podal u Obvodního soudu pro Prahu 5 teprve dnem 1. 3. 2004, tedy až po uplynutí dvouleté promlčecí doby dle ustanovení ( - pozn. ÚS). Stěžovatel v této souvislosti poukázal na to, že obecné soudy věc nesprávně právně posoudily, když zde aplikovaly právní úpravu dle obchodního zákoníku, tedy čtyřletou promlčecí lhůtu, ačkoli z okolností případu je dle stěžovatele zřejmé, že nájemní vztah byl podřízen úpravě , a podle tak měla být posouzena i promlčecí lhůta. Nejvyššímu soudu pak vytkl, že judikatura jím citovaná na danou věc vůbec nedopadá. Protože Nejvyšší soud se s argumenty stěžovatele uvedenými v dovolání vůbec nezabýval a pouze odkázal na judikaturu, která s právní otázkou, která měla byt posouzena, nijak nesouvisí, má stěžovatel za to, že tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud zejména v nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy, které je však založeno na hodnocení skutkových okolností případu. V této spojitosti Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že řízení o ústavní stížnosti instančně ani jinak nenavazuje na civilní proces, který byl konkrétně v právní věci stěžovatele završen rozporovaným rozhodnutím dovolacího soudu. To znamená, že přezkumu správnosti soudy zjištěného a interpretovaného skutkového stavu se již před Ústavním soudem nelze úspěšně domáhat, protože jde o výlučnou pravomoc soudů obecných, do které není oprávněn Ústavní soud vstupovat, ledaže zjistí při výkonu této pravomoci exces zakládající porušení ústavně zaručených práv a svobod. Přitom z rozhodnutí žádného ze soudů není patrný jediný exces, kterého by se dopustily v otázce zjišťování skutkového stavu a pro který by bylo třeba přikročit ke kasaci jejich rozhodnutí. Obecné soudy dostatečně ozřejmily, proč se na předmětný smluvní závazkový vztah vztahovala příslušná ustanovení obchodního zákoníku, resp. proč jej bylo třeba posuzovat jako vztah obchodněprávní. Na tomto odůvodnění není nic protiústavního; jde přitom o vyhodnocení realizace plnění a jeho celkového charakteru, které bylo za úplatu poskytováno. Protože žádné extrémní rozpory se z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí nepodávají, Ústavní soud nemůže do tohoto prostoru ingerovat vlastním hodnocením těchto okolností (a dovodit, že dle jeho přesvědčení šlo o vztah v režimu dříve platného ), neboť by sám nepřípustně zasahoval do kompetence obecných soudů, jakož i narušoval právní jistotu ve vztahu k dalším účastníkům řízení.

Ústavní soud nesouhlasí s argumentací stěžovatele, že Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí založil na nesouvisející argumentaci (míjející se s námitkami stěžovatele). Ostatně o tom, že si dovolací soud byl dobře vědom klíčové právní úvahy, na níž rozhodnutí odvolacího (a potažmo insolvenčního) soudu spočívalo (tj. rozdíl v posouzení mezi závazkovým vztahem v režimu a v režimu obchodního zákoníku), svědčí samotná rekapitulace dosavadního průběhu řízení, ve které tento moment vystupuje, prakticky jako jediný, do popředí. Námitka stěžovatele o nepřiléhavosti Nejvyšším soudem citovaných judikátů nemůže obstát již proto, že jedním z nich byl i jeho dřívější rozsudek sp. zn. ze dne 28. 3. 2007, který řešil otázku, který právní předpis je nutno použít při posouzení důvodnosti námitky promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. zda se promlčení tohoto práva má řídit obchodním či . Rozhodující pro řešení této otázky je podstata společenského vztahu, v němž podnikatel vystupoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999

sp. zn.

, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 15, ročník 1999, díl I pod číslem 101). Délkou promlčecí doby se v tomto judikátu přitom (logicky) nijak nezaobíral. Stěžovateli tak jeho výtkám nelze přisvědčit.

Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 16. prosince 2014

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu