Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3544/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti JUDr. Tomáše Pelikána, se sídlem Praha 1, Dušní 22, insolvenčního správce dlužníka - Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem Praha 5, Na Hutmance 7/300, zastoupeného JUDr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012 sp. zn. a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 1. 2012 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení a d (dále jen " ") zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním řízení, jehož byl účastníkem.

Obvodní soud pro Prahu 5 (poté co byla předchozí vyhovující rozhodnutí zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011

sp. zn.

) v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele o vyklizení a předání nebytové jednotky - garáže žalovanou Hanou Slejškovou (v řízení o ústavní stížnosti též "vedlejší účastnicí"), a Městský soud v Praze k jeho odvolání tento rozsudek potvrdil. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Jelikož napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na vázanosti právními závěry zmíněného nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jej nesprávně interpretovaly, resp. opomenuly vzít v úvahu jemu příznivé okolnosti, jejichž zohlednění pro následující řízení odkazovaný nález rovněž připomínal. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že došlo i ke kolizi s judikaturou Nejvyššího soudu (vycházející z jeho stanoviska sp. zn. ) ve vztahu k uplatnění námitky dobrých mravů, jež byla též aprobována odmítavými usneseními Ústavního soudu. Ústavní stížností napadená rozhodnutí, v prvé řadě pak usnesení Nejvyššího soudu, jsou tak dle stěžovatele překvapivá a nepředvídatelná.

Poukazuje rovněž na to, že v nálezu

sp. zn.

Ústavní soud čerpal z názorů, vyjádřených v nálezu

sp. zn.

, jenž však vycházel ze zásadně odlišných skutkových a právních okolností, a připomíná, že většina rozhodnutí obecných soudů, na něž Ústavní soud odkazuje, byla posléze zrušena či změněna. Závěry tohoto nálezu tak považuje za překonané, a odkazuje na usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. .

Obecnými soudy zdůrazněné legitimní očekávání podle stěžovatele v rozhodné době již žalované bezpochyby svědčit nemohlo, neboť pokud je v minulosti měla, zjevně jí zaniklo v souvislosti s neuplatněním žaloby na nahrazení vůle v rámci smluvního vztahu založeného smlouvou o smlouvě budoucí (stěžovatel navíc zpochybňuje i dílčí skutkové závěry, které obecné soudy ve spojitosti s aktivitou žalované pro realizaci smlouvy o smlouvě budoucí učinily, a připomíná, že žalovaná patří mezi menšinu smluvních partnerů stavebního bytového družstva, na něž nebyla předmětná část nemovitosti převedena proto, že nesplnily další stanovené podmínky).

Nikoli pouze na okraj stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítá, že právní závěr obecných soudů, že výkon práva žalobce odporuje dobrým mravům, nemá oporu v provedeném dokazování, mj. proto, že žalovaná předmětnou garáž fakticky neužívá a za ni dlouhodobě neplatí.

Z uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že v důsledku napadených rozhodnutí došlo k vážnému zásahu do ustanovení y, neboť vlastnické právo bylo omezeno až na tzv. holé vlastnictví, čímž došlo k faktickému vyvlastnění, jež nemá zákonnou oporu, a připomíná, že na rozdíl od většinové rozhodovací praxe soudy v projednávané věci nezamítly žalobu "pro tentokrát", nýbrž bez dalšího, tedy natrvalo.

Stěžovatel se posléze pozastavuje i nad nákladovými výroky napadených rozhodnutí, neboť má za to, že žalované neměla být náhrada nákladů řízení přiznána v plné výši, jelikož ji v daném řízení fakticky nezastupovala (pouze formálně na základě plné moci jednající) advokátka (JUDr. Eliška Vraná), nýbrž její zaměstnanec, jenž nemá právnické vzdělání.

Ústavní soud je podle ustanovení y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Podstatou projednávané věci je stěžovatelovo tvrzení, že obecné soudy založily napadená rozhodnutí toliko na mechanické aplikaci závěrů nálezu

sp. zn.

, jež nadto dezinterpretovaly, a vyloučily zohlednění dalších, rovněž relevantních okolností dané věci.

Tím však ústavní stížnost nejenže pouze znovu otevírá polemiku se závěry obecných soudů, nýbrž směřuje i k zjevné revizi nálezu Ústavního soudu, kterým byla původní rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo reivindikační žalobě vyhověno, zrušena. Nemá-li proto nadále jít o faktickou "obnovu řízení" ústícího v nález

sp. zn.

, nezbývá Ústavnímu soudu než se omezit na posouzení, zda obecné soudy vskutku jeho závěry uplatnily vadně, jak tvrdí stěžovatel.

Stěžovateli je sice možno přisvědčit, že Ústavní soud v nálezu

sp. zn.

nepředjímal (celkový) výsledek řízení o stěžovatelově žalobě, v bodech 41 a násl. jeho odůvodnění nicméně vymezil limity právního posouzení věci, pakliže v dalším řízení bude (napříště již procesně řádně) prokázáno skutkové tvrzení vedlejší účastnice, že mezi ní a stavebním bytovým družstvem byla uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě. Existence ústavněprávně relevantního legitimního očekávání (nabytí vlastnictví) - v takovém případě - byla nálezem

sp. zn.

mimo pochybnost predeterminována, pročež tou částí stěžovatelovy argumentace, jíž je naopak zpochybňováno, se Ústavní soud již nemá důvod zabývat.

Obdobné platí i ve vztahu k dalším významům, které obecné soudy vzhledem ke své vázanosti ve smyslu y v nálezu

sp. zn.

shledaly, jmenovitě v tam dovozených důsledcích tohoto legitimního očekávání, představovaných překážkou, aby stěžovatelově žalobě bylo vyhověno, a to v podobě kolize s dobrými mravy dle § 3 obč. zák.

Není proto spolehlivého argumentu - oproti mínění stěžovatele - že obecné soudy rozhodná hlediska právního posouzení věci, předznamená nálezem

sp. zn.

, neaplikovaly výstižně, resp. že by z nich relevantně vybočily. Stěžovatelova kritika ve skutečnosti směřuje proti předcházejícímu rozhodnutí Ústavního soudu, a bez ohledu na to, zda je v obecné rovině hájitelná, je v dané věci již neužitelná, včetně tvrzených vlastnických důsledků, jež stěžovatel se zamítnutím jeho žaloby předjímá.

Obdobně vyznívajícímu shrnutí nastalé procesní situace, jež podal rovněž v ústavní stížností napadeném rozhodnutí dovolací soud, nelze ani z ústavněprávních pozic cokoli vytknout.

Pakliže jako argument proti stěžovatelově žalobě byl identifikován rozpor s dobrými mravy (věcně viz nález

sp. zn.

, N 101/61 SbNU 527, event.

sp. zn.

, N 158/58 SbNU 345), platí ostatně, že posouzení tomu odpovídajícího jednání přísluší zásadně obecným soudům, jelikož otevírá široký prostor pro konkrétní soudcovské uvážení; ústavněprávní přezkum sice není vyloučen, je však omezen na to, zda takové posouzení netrpí relevantní libovůlí, a Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti přísluší korigovat pouze evidentní excesy (srov. usnesení ze dne 11. 9. 2008

sp. zn.

).

Již jen nad takto ustavený rozhodný rámec stojí za zaznamenání, že stěžovatelem zdůrazňovaný nebytových charakter předmětných prostor na věci samé nic nemění, jak již předznačil Ústavní soud v bodu 48 nálezu

sp. zn.

, a nelze proto ani přisvědčit názoru, že by napadená rozhodnutí obecných soudů odporovala závěrům stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. . Obdobné lze vztáhnout k důrazu, který stěžovatel klade na existenci probíhajícího insolvenčního řízení, neboť i s tím se Ústavní soud v bodu 50 téhož nálezu vypořádává, leč ve zcela opačném kontextu (ve smyslu možných důsledků), než jaký sleduje stěžovatel v ústavní stížnosti. Ústavní konformitu napadených rozhodnutí pak neohrožuje ani jím tvrzená okolnost, že "většina" v nálezu odkazovaných rozhodnutí obecných soudů byla posléze zrušena či změněna v rámci řízení o opravných prostředcích, stejně jako poukaz na "změnu" judikatury Ústavního soudu, kterážto dozajista nemohla být provedena usnesením

sp. zn.

, jehož se stěžovatel dovolává (srov. ustanovení ). A konečně, závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. do souzené věci bez dalšího zjevně nedopadají, přičemž - nadto - vysloveny v jiné věci mohou stěží "přebít" ty, které vyjádřil Ústavní soud v kasačním rozhodnutí ve věci této.

Ani stěžovatelovo tvrzení o překvapivosti napadených rozhodnutí proto nemůže obstát.

Co do námitek stěžovatele proti nákladovým výrokům napadených rozhodnutí postačí konstatovat - při Ústavním soudem konstantně traktované zdrženlivosti - že očividně ústavněprávní roviny nedosahují.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, pročež se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu