Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1270/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Pelikána, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, insolvenčního správce dlužníka - Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -220 ze dne 11. 2. 2015 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -199 ze dne 2. 4. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces a na ochranu majetku. Přitom odkázal na a d.

Napadeným rozsudkem městský soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který zamítl žalobu stěžovatele na vyklizení nebytové jednotky - garáže, neboť postup stěžovatele shledal v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná předmětnou garáž užívala po zaplacení kupní ceny, avšak vlastnictví nebylo převedeno z důvodu nevyjasněných právních vztahů ohledně pozemků, na kterých byla garáž postavena. Podle městského soudu bylo toto rozhodnutí v souladu s judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu, které již v obdobných věcech, dokonce stejného stěžovatele, rozhodovaly.

Nejvyšší soud v napadeném usnesení dovolání stěžovatele odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu.

II. Argumentace stěžovatele

Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou nesprávná a porušují jeho právo na spravedlivý proces a ochranu majetku. Uvádí, že Nejvyšší soud rozhodl v rozporu s právními názory vyslovenými v rozsudku jeho velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia č. j. -435 ze dne 12. listopadu 2014. S právě uvedeným podle stěžovatele souvisí i pochybení soudů všech stupňů, které při posuzování věcí z hledisek (rozpor s dobrými mravy) zcela ignorovaly skutečnost, že Pražské stavební bytové družstvo je v konkurzu, a že účastníkem řízení není dlužník, nýbrž stěžovatel jako jeho insolvenční správce, který nevystupuje jakožto zástupce dlužníka, nýbrž chrání stanovené zájmy majetkové podstaty, a tedy zájmy věřitelů dlužníka. Podle stěžovatele tak ve věci nebylo možno rozhodnout bez zohlednění jejích insolvenčních souvislostí, jak vyplývá z výše zmíněného rozsudku velkého senátu.

Podle stěžovatele došlo v projednávané věci ke zjevnému excesu při posouzení případu z hledisek , který nemá oporu v odkazované judikatuře, a to jak ve vztahu k tzv. legitimnímu očekávání, tak ve vztahu k ostatním okolnostem dobrých mravů.

III. Hodnocení Ústavního soudu

Ústavní soud již rozhodoval o několika obdobných stížnostech stejného stěžovatele a všechny je odmítl jako zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 10. 2014; či usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 11. 2014). V poslední době šlo o usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 6. 2015, které mělo téměř identické skutkové okolnosti a ve kterém stěžovatel uplatnil prakticky stejnou argumentaci. Ústavní soud neshledává žádné důvody, proč by se nyní měl od těchto svých předchozích rozhodnutí odchýlit. V napadených rozhodnutích neshledává žádné porušení základních práv stěžovatele. Tyto jsou naopak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu [viz také nález

sp. zn.

ze dne 12. 5. 2011 (N 91/61 SbNU 415)].

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2015

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu