Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2825/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Tomáše Hanzla, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. -49 ze dne 12. 3. 2013, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -84 ze dne 30. 10. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -102 ze dne 11. 6. 2014 a návrhu na zrušení ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení d (dále jen ""), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "") z důvodu promlčení. Dále žádá, aby Ústavní soud posoudil, zda je možný ústavně konformní výklad ustanovení a , která si vzájemně odporují, a případně je zrušil.

Stěžovatel uvádí, že žádostí ze dne 4. 3. 2012 včas uplatnil podle nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle tohoto zákona, která mu vznikla nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení, vedeného pod sp. zn. u Obvodního soudu pro Prahu 5. Dopisem, který mu byl doručen dne 13. 6. 2012, mu Ministerstvo spravedlnosti sdělilo, že délku řízení hodnotí jako přiměřenou, k nesprávnému úřednímu postupu prý nedošlo a odmítlo nárok uspokojit mimosoudně. Stěžovatel vyčkal na uplynutí šesti měsíců (tato lhůta uplynula dne 4. 9. 2012) a dne 5. 9. 2012 svůj nárok uplatnil žalobou u soudu. Civilní soudy však dospěly k závěru, že žaloba byla podána opožděně a na základě vznesené námitky promlčení je podle ustanovení a uplatněný nárok na zadostiučinění promlčen.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že žalobu podal včas, neboť při uplatnění svých nároků postupoval zcela přesně podle znění a , podle kterého může poškozený podat žalobu až tehdy, pokud do šesti měsíců není jeho nárok uspokojen mimosoudně v předběžném projednání. Z ustanovení dále podle jeho názoru vyplývá, že se promlčuje pouze právo na náhradu nemajetkové újmy, tj. peněžitá náhrada, nikoliv jiné formy zadostiučinění (konstatování porušení práva, omluva), jak toto promlčení extenzivním výkladem dovodil Nejvyšší soud.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními názory civilních soudů ohledně promlčecí doby stanovené v ustanovení ve vazbě na ustanovení citovaného zákona a ohledně promlčitelnosti nároku na nepeněžité zadostiučinění z titulu nemajetkové újmy podle Ze strany Ústavního soudu se tak domáhá přehodnocení závěrů civilních soudů ve shodě s jeho názorem.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům. Ústavní soud totiž není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům, a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy.

Ústavní soud ověřil, že civilní soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě totožnými jako v ústavní stížnosti) řádně vypořádaly. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Zejména poukázaly na to, že zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu podle je podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, a z toho důvodu se také podle (nejdéle) po dobu šesti měsíců běh promlčecí doby staví. Ustanovení však poškozenému nebrání v tom, aby svůj nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatnil žalobou u soudu dříve, než uplyne šest měsíců ode dne, kdy jej v souladu s a 3 uplatnil u příslušného úřadu. V případě negativního stanoviska příslušného úřadu je účel vyčerpán a není důvod vyčkávat s uplatněním nároku u soudu.

Uvedeným závěrům, které korespondují s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , ) i Ústavního soudu (

sp. zn.

) nelze z ústavního hlediska nic vytknout.

Pokud jde ústavněprávní konformitu úpravy promlčecí doby náhrady nemajetkové újmy upravené v ustanovení , touto otázkou se Ústavní soud zabýval v řadě předchozích rozhodnutí (např. nálezy

sp. zn.

a

, usnesení

sp. zn.

,

a

), v nichž se vypořádal s námitkami týkajícími se možného porušení principu rovnosti, legitimního očekávání a také posoudil, zda nejde o libovůli zákonodárce, přičemž těmto závěrům koresponduje i judikatura Nejvyššího soudu týkající se uvedené problematiky (sp. zn. ). Jelikož v projednávané věci jak nalézací, tak odvolací soud i Nejvyšší soud rozhodovaly v intencích konkluzí formulovaných v předchozí judikatuře Ústavního soudu, nelze jim z ústavního hlediska nic vytknout (obdobně

sp. zn.

).

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Základního práva na náhradu škody zaručeného y je třeba se ve smyslu y domáhat "stanoveným postupem", což také implikuje, že toto právo je třeba uplatnit včas. Pokud stěžovatel tento požadavek nesplnil, nelze z toho plynoucí nepříznivý důsledek přičítat soudům. V tomto směru nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.

Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení a , Ústavní soud uvádí, že z ustanovení vyplývá, že návrh na zrušení ustanovení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je-li samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (viz shodně usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu