Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1307/2014

30 Cdo 1307/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce T. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Charvátova 11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2013, č. j. -84, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 12. března 2013, č. j. -49, jímž byla ve výroku I. zamítnuta žaloba,

„aby bylo konstatováno, že nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , bylo porušeno základní právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, zaručené Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, d, jakož i základní právo žalobce na účinný právní prostředek nápravy, zaručené č. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“

, a ve výroku II. byla zamítnuta žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 65.000,- Kč

„s úrokem z prodlení v zákonné výši podle předpisů práva občanského, jdoucím od 5. září 2012 do zaplacení

.

“

Ve výroku III. pak bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, kdy se nejprve zabýval námitkou promlčení nároku vznesenou žalovanou, stejně tak se ztotožnil s jeho právními závěry, týkajícími se počátku běhu promlčecí doby, její délky i doby, po kterou promlčecí doba neběžela, jakož i okamžiku jejího uplynutí. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dospěl k závěru, že , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – (dále jen „ “), nebrání poškozenému v tom, aby svůj nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatnil žalobou u soudu dříve, než uplyne šest měsíců ode dne, kdy jej v souladu s a 3 uplatnil u příslušného úřadu. V případě negativního stanoviska příslušného úřadu je účel vyčerpán a není důvod vyčkávat s uplatněním nároku u soudu. Žalobce tak podal žalobu opožděně nikoli v důsledku jednání v důvěře v ustanovení , ale v důsledku nesprávného výkladu jeho jednotlivých ustanovení. Co se týká otázky promlčitelnosti nároku na nepeněžité zadostiučinění z titulu nemajetkové újmy podle , odkázal odvolací soud na judikát Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. , podle kterého se dle promlčuje i nárok na náhradu nemajetkové újmy osobní povahy.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž uvedl, že jeho přípustnost dovozuje na základě , neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které sice byly již dovolacím soudem vyřešeny, avšak mají být posouzeny jinak. Odkázal na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ve věci sp. zn. , ve kterém Ústavní soud zdůraznil povinnost ústavně konformní interpretace . Dle dovolatele se totiž odvolací soud, stejně jako předtím Nejvyšší soud, chybně soustředil na výklad , ačkoli problém spočívá ve výkladu cit. zák. a ve vzájemné nekonzistenci těchto ustanovení (z nichž první stanoví fixní lhůtu, během které nárok nelze uplatnit u soudu, zatímco druhé, ohledně přerušení běhu promlčení, lhůtu pohyblivou). Nejvyšší soud běh lhůty šesti měsíců vykládá střídavě, tedy účelově, což je v rozporu s principem právního státu. Žalobce se tedy domnívá, že postup poškozeného podle zák. nemůže vést k promlčení jeho nároku, sdělí-li příslušný ústřední orgán svoje negativní stanovisko poškozenému v rámci předběžného projednání nároku podle tohoto zákona dříve (před uplynutím šesti měsíců). Ústavně konformní výklad zák. je dle dovolatele ten, že promlčecí doba neběží po dobu, po kterou nemůže poškozený uplatnit nárok u soudu, tedy po celou dobu šesti měsíců, stanovenou v tohoto zákona. A konečně ve vztahu k se dovolatel domnívá, že se promlčuje pouze právo na náhradu nemajetkové újmy, tj. peněžitá náhrada, nikoliv jiné formy zadostiučinění (konstatování práva, omluva). Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 ) – dále jen „ “, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení a 2 , neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v , když rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. , není přiléhavý, neboť nijak nepodporuje teorii dovolatele o ústavně nekonformní interpretaci odvolacím soudem. V otázce promlčitelnosti nároku žalobce na nepeněžité zadostiučinění z titulu nemajetkové újmy podle nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu , když zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. ; všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), od níž nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat. Ústavní konformitu ustanovení posuzoval Ústavní soud v usnesení ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. , ve kterém návrh na zrušení tohoto ustanovení odmítl. V usnesení ze dne 9. července 2012, sp. zn. , se pak Ústavní soud vyjádřil následovně: „ (…) ustanovení je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.“

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 11. června 2014

JUDr. Pavel V r c h a

předseda senátu