Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2546/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Aleny Rousové, zastoupené Mgr. Josefem Spolkem, advokátem se sídlem Na Dlouhém lánu 12/30, Praha-Vokovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 č. j. -203, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení d (dále jen ""), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -171 ze dne 13. 6. 2013.

Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že o jejím dovolání, které mu bylo předloženo dne 5. 12. 2013, rozhodl usnesením o odmítnutí dovolání až dne 25. 6. 2014. Podle ustanovení věta první však tak měl učinit do 6 měsíců ode dne, kdy mu věc byla předložena, tedy nejpozději do 5. 6. 2014. Podle stěžovatelky je s uplynutím lhůty spojena fikce přípustnosti dovolání a usnesení o odmítnutí dovolání nelze vydat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky a obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ ve věci předložené Ústavnímu soudu právě jde.

Ústavní soud v projednávané věci totiž nepovažuje překročení pořádkové lhůty, stanovené pro rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, o 20 dnů za pochybení dosahující svou intenzitou porušení základních práv stěžovatelky. Ústavní soud navíc ověřil, že Nejvyšší soud, který rozhodoval podle účinného do 31. 12. 2013, v odůvodnění rozhodnutí s odkazem na svou předchozí judikaturu objasnil, že dovolání není přípustné podle ustanovení , neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Jeho závěrům přitom nelze z ústavního hlediska nic vytknout.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není ostatním soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionisticky "předělávat řízení", které proběhlo před těmito soudy, pokud eventuální porušení běžného zákona nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, s níž souvisí také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů. Svou kasační pravomoc uplatňuje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv. O takový případ však v projednávané věci, jak bylo uvedeno, nejde. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud je stěžovatelka přesvědčena, že "opožděným" rozhodnutím dovolacího soudu o jejím dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu byla poškozena, mohla využít možnosti dané jí , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, (zvláště pak ).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu