Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2264/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů Rostislava Černíka a Ing. Ivany Dombkové, zastoupených JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem Masařská 323/6, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -348 ze dne 30. 4. 2019 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -310 ze dne 7. 3. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. 8. 2016 č. j. -275 uložil stěžovatelům povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 2 500 000 Kč i s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o půjčce dle , .

2. Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. V napadeném rozhodnutí uvedl, že si soud prvního stupně opatřil dostatečný skutkový podklad, provedené důkazy hodnotil správně a ani v právním posouzení věci nepochybil. Městský soud v Praze se se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil.

3. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé dovolání k Nejvyššímu soudu, který napadeným rozhodnutím stížnost odmítl dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále " "). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatelé nepředložili k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, pouze vytkli soudu, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolání tedy nebylo přípustné ve smyslu

II. Argumentace stěžovatelů

4. Podle stěžovatelů bylo napadenými rozhodnutími porušeno jejich právo chráněné a odst. 2 y (dále jen " ") a d (dále jen " "). Stěžovatelé mají za to, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s jejich právem na spravedlivý proces a řádné odůvodnění soudního rozhodnutí dle d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

5. Stěžovatelé uvádějí, že přestože doručili dovolání Nejvyššímu soudu 29. 3. 2017, Nejvyšší soud vydal své rozhodnutí až po více jak dvou letech, tedy po uplynutí 6 měsíční lhůty stanovené v ) Stěžovatelé mají za to, že jelikož Nejvyšší soud neodmítl jejich dovolání ve stanovené lhůtě, vzniká z jejich strany právo ve formě legitimního očekávání na meritorní projednání. Stěžovatelé považují odmítnutí dovolání (bez meritorního posouzení) po uplynutí této lhůty za projev libovůle a "zneužití" pravomoci dovolacího soudu.

6. Dále stěžovatelé mají za to, že své dovolání náležitě odůvodnili a zcela konkrétně uvedli, v jakých oblastech se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Stěžovatelé dále namítají porušení práva na spravedlivý proces zaručeného y, jelikož Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl pro vady, kterými však dle stěžovatelů netrpělo. Stěžovatelé odkazují na nález

sp. zn.

ze dne 15. 3. 2017 (N 45/84 SbNU 527) a nález

sp. zn.

ze dne 3. 5. 2017 (N 70/85 SbNU 247) a připomínají, že dle této judikatury nesmí Nejvyšší soud postupovat přepjatě formalisticky při posuzování dovolání.

III. Hodnocení Ústavního soudu

7. Ustanovení y zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů [více nález

sp. zn.

ze dne 15. 3. 2017 (N 45/84 SbNU 527), bod 17)].

8. Uvedená východiska se uplatní i ve vztahu k dovolání podle . Jednou z povinných náležitostí dovolání podle je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pakliže není dovolání přípustné ze zákona v případech vyjmenovaných v , bude toto vymezení ve smyslu , zjednodušeně řečeno, spočívat ve formulování právní otázky významné pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu a uvedení, jakým způsobem předmětnou právní otázku řeší judikatura Nejvyššího soudu. Podle uvedeného ustanovení je totiž dovolání přípustné, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena, případně je Nejvyšším soudem řešena rozdílně (více již v bodě 6. zmiňovaný nález

sp. zn.

, bod 16).

9. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části [např. nález

sp. zn.

ze dne 19. 11. 2015 (N 198/79 SbNU 251), bod 19, nález

sp. zn.

ze dne 15. 3. 2017 (N 45/84 SbNU 527), bod 22, nález

sp. zn.

ze dne 20. 2. 2018, bod 27)]. Zároveň již ve zmiňovaném nálezu

sp. zn.

je uvedeno, že "úlohou dovolacího soudu není, aby svým výkladem textu dovolání fakticky doplňoval, jeho náležitosti domýšlel a složitě bádal nad tím, které podmínky přípustnosti asi tak považoval dovolatel za naplněné...".

10. V dovolání stěžovatelé svůj důvod dovolání uvedli jako "odvolací soud své odůvodnění neodůvodnil a pouze odkázal na odůvodnění v rozsudku první instance, které se nijak nevypořádalo s důkazy předloženými žalovanými". Touto námitkou tak stěžovatelé nenapadli žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva. Stěžovatelé brojili proti možné vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovouto vadu Nejvyšší soud zkoumá pouze, jedná-li se o dovolání přípustné podle . Odmítnutí dovolání, které zákonné požadavky nesplnilo, tedy není nepřípustným formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků. Ústavní soud konstatuje, že z hlediska ústavních požadavků na odůvodnění usnesení dovolacího soudu, tedy Nejvyšší soud dostatečně zdůvodnil, proč dovolání nebylo přípustné.

11. K otázce překročení lhůty šesti měsíců při vydání usnesení o odmítnutí pro nepřípustnost Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu, kde daná lhůta je obecně chápána jen jako pořádková, její porušení tedy není nijak sankcionováno (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 21. 10. 2014, dále usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 2. 2016, bod 16, kdy Nejvyšší soud rozhodl téměř po dvou letech, či usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 11. 2016, bod 10). Ústavní soud ve zmíněné judikatuře zopakoval, že jiný výklad ustanovení si za platné právní úpravy lze jen obtížně představit, což je dáno povahou věci (nelze meritorně projednat podání, které toho není pro vady schopno, anebo tomu brání zákonné ustanovení), jakož i požadavkem ochrany práv třetích osob, plynoucím z principu právní jistoty, byť ani překračování této pořádkové lhůty naplňování tohoto principu rozhodně neprospívá. Uplynutím lhůty se nepřípustné dovolání nestává perfektním a přípustným, nelze tedy ze strany stěžovatelů vyvodit žádné legitimní očekávání na meritorní posouzení věci.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu