Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3405/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Věry Kovářové, zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022 č. j. -148, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených a d.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. se podává, že stěžovatelka se žalobou vůči svému synovi jako žalovanému domáhala určení vlastnického práva k blíže specifikovaným nemovitostem s tím, že předmětné nemovitosti původně žalovanému darovala, ale od darovací smlouvy odstoupila podle pro nevděk. Okresní soud žalobu rozsudkem č. j. -73 ze dne 11. 6. 2020 zamítl. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem č. j. -112 ze dne 23. 3. 2021 prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

Stěžovatelčino dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl, neboť neshledal rozpor v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ohledně výkladu , přičemž závěr odvolacího soudu, že zjištěné chování žalovaného nenaplňuje důvody pro vrácení daru, byl podle Nejvyššího soudu správný.

Stěžovatelka svou ústavní stížnost zaměřuje výhradně na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Namítá, že se Nejvyšší soud meritorní stránkou projednávané věci vůbec nezabýval a místo toho řešil možný rozpor mezi rozhodnutími Nejvyššího soudu, který stěžovatelka v dovolání netvrdila. Stěžovatelka připouští, že některé formulace v dovolání mohly vyznít po jazykové stránce mírně zavádějícím způsobem, z obsahu dovolání je nicméně zcela zřejmé, že především namítala, že rozsudek odvolacího soudu závisí na nesprávném hmotněprávním posouzení věci, jelikož se nalézací i odvolací soud zaměřily na posuzování intenzity porušení dobrých mravů, ačkoli podle a judikatury Nejvyššího soudu se měly zabývat pouze tím, zda došlo ke zjevnému (nikoli tedy nutně hrubému) porušení dobrých mravů.

Podle stěžovatelky také z dovolání jasně vyplynulo, že dovolání založila na rozporu rozsudku krajského soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 10. 6. 2020. Nejvyšší soud však údajně postupoval přepjatě formalisticky a vycházel toliko z úvodní části dovolání, aniž by vzal v potaz celý obsah podání stěžovatelky. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu k vadám dovolání.

Stěžovatelka také namítá, že Nejvyšší soud nerozhodl ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy byla věc dovolacímu soudu předložena, ve smyslu .

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předně je potřeba uvést, že v dovolání stěžovatelky je výslovně napsáno, že "napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována odlišně", načež stěžovatelka cituje dva rozsudky Nejvyššího soudu. V jsou uvedeny čtyři situace vystihující možný vztah vznesené právní otázky k judikatuře dovolacího soudu, přičemž to, že je předmětná otázka "dovolacím soudem rozhodována rozdílně", dopadá právě na situace, kdy je v judikatuře dovolacího soudu rozpor. To vyplývá přímo z textu zákonné úpravy, navíc to Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích vysvětlil. Nelze tedy tvrdit, že stěžovatelka tímto způsobem přípustnost nevymezila či snad že "textová formulace ... mohla vyznít mírně zavádějícím způsobem". Pokud stěžovatelka neměla v úmyslu vymezit přípustnost nejednotností judikatury, tak její formulace nebyla "mírně zavádějící", nýbrž zjevně chybná. Za dané situace vůbec nelze Nejvyššímu soudu vyčítat, že se právě na posouzení možné nejednotnosti primárně zaměřil, načež stěžovatelce srozumitelně vysvětlil, proč rozpor ve vlastní judikatuře ve vztahu k předmětné otázce nespatřuje.

Navzdory uvedenému a v rozporu s tím, co stěžovatelka v ústavní stížnosti dále uvádí, se ovšem Nejvyšší soud nespokojil pouze s vysvětlením, proč podle jeho názoru není v jeho judikatuře k předmětné otázce rozpor, ale zároveň se zabýval i další alternativou, která by mohla založit přípustnost dovolání a kterou bylo možno z dovolání teoreticky dovodit. Nejvyšší soud na str. 3 napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou k a dospěl k podle Nejvyššího soudu správnému závěru, že podmínky pro vrácení daru nebyly splněny. Není proto pravda, že by Nejvyšší soud postupoval "přepjatě formalisticky", a relevantní není ani argumentace stěžovatelky judikaturou Ústavního soudu k vadám dovolání. Nejvyšší soud totiž stěžovatelčino dovolání vadným neshledal, naopak se jím kvazimeritorně zabýval včetně přezkumu klíčového závěru odvolacího soudu o nenaplnění podmínek dle .

Namítá-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud nerozhodl ve lhůtě dle , tak jak Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uvedl (a stěžovatelka takový postup nezpochybnila), dovolání projednal podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, které již v stěžovatelkou zmiňovanou lhůtu neobsahovalo. Předmětná (pořádková) lhůta byla vypuštěna takřka čtyři roky před podáním dovolání, a to novelou provedenou , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Bez ohledu na uvedené by přitom případné porušení lhůty stejně muselo být řešeno jinými cestami (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 21. 10. 2014).

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2023

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu