Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3075/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Miroslava Špadrny, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2014 č. j. -475, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22. 5. 2013 č. j. -382, vydaným v řízení o žalobě stěžovatele (podané spolu s žalobcem Oldřichem Zemanem) proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra o náhradu škody, rozhodl (ve vztahu ke stěžovateli) tak, že 1. konstatoval porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v (konkrétním) správním řízení (výrok III) a zamítl žalobu v části, v níž se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit mu 50 000 Kč s příslušenstvím (výrok IV), a dále 2. konstatoval porušení téhož práva v (jiném) správním řízení (výrok V) a rovněž zamítl žalobu v části, v níž se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit mu 30 000 Kč s příslušenstvím (výrok VI). Při rozhodování o nákladech řízení aplikoval ustanovení , vycházeje z "takřka obdobné míry úspěchu i neúspěchu u obou stran sporu", výsledkem čehož byl výrok, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (VII).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2014 č. j. -475 rozhodl o odvolání stěžovatele a druhého žalobce (mimo jiné) tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve výše označených výrocích III. až VII. potvrdil, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Co do ústavní stížností napadeného nákladového výroku nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že měl (jakož i druhý žalobce) v řízení úspěch, jestliže tomu tak bylo co do základu nároku, neboť v "požadavku na formu satisfakce ... v podobě finančních částek" úspěch naopak neměl, pročež závěr soudu prvního stupně o úspěchu pouze částečném je na místě. Výrok o nákladech odvolacího řízení soud odůvodnil odkazem na a s tím, že žalovanému, který byl zcela úspěšný, zde náklady nevznikly.

V ústavní stížnosti stěžovatel s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví dle a d (dále jen "") namítá, že si soudy počínaly svévolně, nepřiznaly-li mu právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně za situace, kdy byl - dle svého přesvědčení - "úspěšný v základu věci, totiž v tom, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu a že mu vznikla nemajetková újma, zatímco způsob zadostiučinění za nemajetkovou újmu ... je dán úvahou soudu...". Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy rozhodly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i soudu Ústavního (zde

sp. zn.

,

sp. zn.

,

,

sp. zn.

,

sp. zn.

či

sp. zn.

).

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, a jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává primárně porušení , jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo stěžovateli nebylo upřeno potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a jeho procesní práva byla adekvátně chráněna. Z citovaného pak neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

Toto pravidlo je přitom v rozhodovací praxi Ústavního soudu korigováno v těch případech, kdy ústavní stížnost směřuje (jako zde) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, a to s odůvodněním, že takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov.

sp. zn.

,

,

,

,

); proto v předchozím zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení.

Takový deficit v dané věci shledán nebyl.

Oba soudy se otázkou náhrady nákladů řízení zabývaly v míře a "rozumnosti", jež výsledku řízení - ve vztahu k faktu, že mezi účastníky byla sporná výlučně otázka peněžní satisfakce - přiměřeně odpovídá; argumentace, již předestřely k obhajobě úsudku ohledně "takřka stejné míře úspěchu a neúspěchu" (soud prvního stupně), resp. o existenci relevantního neúspěchu stěžovatele co do žalovaných "finančních částek" (soud odvolací), představuje odůvodnění srozumitelné a racionální, a naopak "excesem" či libovůlí (viz výše) viditelně netrpí, což je pro ústavněprávní přezkum postačující. Existenci zvláště "kvalifikované vady", identifikované s podmínkou zásahu Ústavního soudu, tedy dovodit nelze, čímž své možnosti Ústavní soud pokládá za vyčerpané.

Ústavní soud v této souvislosti též připomíná, že nyní posuzovaná ústavní stížnost jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie tak vznesených stížnostních námitek (v otázce práva na náhradu nákladů řízení, v němž byl konstatován nesprávný úřední postup, avšak náhrada nemajetkové újmy přiznána nebyla) se v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinou ústavní stížnosti téhož stěžovatele, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 29. 5. 2013

sp. zn.

odmítl s tím, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu .

Nepodstatné též není, že ke shodnému výsledku dospěl Ústavní soud i v obdobných právních věcech (srov. usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

či

sp. zn.

, dostupná na www.nalus.cz).

Ke stěžovatelem odkazované judikatuře stojí za připomenutí, že je potřebné ji vnímat v kontextu té které věci, tj. - mimo jiné i dle jím dovolávaného nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

- s rozlišením, co je "hlavní a co doprovodné", či - podle nálezu

sp. zn.

- se zřetelem k požadavku hodnocení "v širších souvislostech". Pakliže spor mezi účastníky byl veden toliko (a právě jen) o satisfakci peněžní jako takovou (nikoli jen o její výši), zatímco satisfakci nepeněžní žalovaný od počátku uznával, je soustředění k výsledku řízení právě ohledně toho, co bylo sporné (zda satisfakce peněžní stěžovateli náleží nebo nikoli), zjevně obhajitelné, a totéž nutně platí i ve vztahu k tomu korespondujícímu hodnocení "míry úspěchu" stěžovatele, k němuž se uchýlily obecné soudy.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že stěžovateli se existenci zásahu do práva zaručeného v doložit nezdařilo; že totéž platí i ohledně rovněž namítaného práva dle , je toho již logickým důsledkem.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu