Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2644/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Dalibora Loudy, zastoupeného JUDr. Matějem Outratou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. -304 ze dne 31. ledna 2013, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -337 ze dne 5. září 2013 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -402 ze dne 21. května 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho ústavně zaručených práv na ochranu majetku a na spravedlivý proces zakotvených v , v a v d (dále jen " "), v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. Ústavní soud zjistil, že Krajský soudu v Hradci Králové rozsudkem č. j. -88 ze dne 30. listopadu 2007 zamítl žalobu stěžovatele proti JUDr. Jiřímu Sehnalovi, správci konkurzní podstaty úpadce KTP Quantum, a.s. (dále jen "žalovaný"), na vyloučení 76 akcií společnosti ČEZ Praha a.s. z konkurzní podstaty úpadce KTP Quantum, a.s. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. -134 ze dne 3. dubna 2008 změnil napadený rozsudek tak, že z konkurzní podstaty KTP Quantum, a.s. vylučuje 76 akcií ČEZ Praha a.s. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem č. j. -196 ze dne 25. srpna 2009 předchozí rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze po provedení dalších důkazů znovu rozhodl rozsudkem č. j. -246 ze dne 24. června 2010 tak, že opět rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že z konkurzní podstaty KTP Quantum, a.s. se vylučuje 76 akcií ČEZ Praha a.s. K dalšímu dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem č. j. -304 ze dne 31.1.2013 druhý rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc znovu vrátil Vrchnímu soudu v Praze. Vrchní soud v Praze následně rozsudkem č. j. -337 ze dne 5. září 2013 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud usnesením č. j. -402 ze dne 21. května 2014 odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že základem sporu byla správná interpretace a aplikace právního pojmu "zákaznický majetek", který je vždy majetkem konkrétního zákazníka. Stěžovatel považuje interpretaci a aplikaci uvedeného právního pojmu obecnými soudy za nesprávnou a mající za následek porušení jeho práva na ochranu majetku. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud a posléze i Vrchní soud v Praze vázaný závazným právním názorem Nejvyššího soudu rozhodl bez důkazů, resp. v rozporu se všemi důkazy, čímž došlo i k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a naplnění podmínek jejího věcného projednání stanovené zákonem Ústavním soudu.

Podle ust. je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost se tedy vyznačuje mimo jiné tím, že je ke standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. -304 ze dne 31. ledna 2013 byl zrušen rozsudek odvolacího soudu a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Z toho plyne, že o věci stěžovatele po vydání tohoto rozsudku nadále pokračovalo řízení před obecnými soudy a že stěžovatel měl možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud - podle názoru stěžovatele - konečné rozhodnutí ve věci narušilo jeho základní ústavně zaručená práva, mohl se stěžovatel, a ten tak učinil, domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.

S ohledem na právě uvedené skutečnosti představuje ústavní stížnost stěžovatele proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. -304 ze dne 31. ledna 2013 jakožto nikoli konečnému rozhodnutí v jeho věci nepřípustný návrh.

Ústavní soud následně přezkoumal zbývající v záhlaví citovaná rozhodnutí, tedy rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. -337 ze dne 5. září 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -402 ze dne 21. května 2014, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v ě a Úmluvě. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna. Rozhodující soudy se v nich vypořádaly dostatečně s rozhodnými skutečnostmi a jejich stěžejní závěr o tom, že předmětné akcie společnosti ČEZ Praha a.s. nejsou zákaznickým majetkem stěžovatele, neboť jejich koupě nebyla investiční službou, nelze rozhodně označit za svévolný či (extrémně) rozporný s principy spravedlnosti a Ústavní soud mu z hlediska ústavnosti nemá co vytknout. Ústavní soud tak na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí, jakožto na projev ústavně souladného nezávislého soudního rozhodování, pouze odkazuje s tím, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části podle ust. jako nepřípustnou a v části podle ust. jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jeho ústavní stížnosti, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 13. října 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu