Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1916/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. A., t. č. Věznice Kuřim, zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem, AK se sídlem Kounicova 11, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v , d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jímž byla ve spojení s usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. 2. 2014 č. j. -71, zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

Z usnesení Okresního soudu Brno-venkov a Krajského soudu v Brně, připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že Okresní soud Brno - venkov zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ve věci vedené pod sp. zn. a z výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ve věci vedené pod sp. zn. . Stížnost stěžovatele Krajský soud v Brně zamítl. Soudy obou stupňů shodně dospěly k závěru, že hodnocení chování stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody je velmi pozitivní, Probační a mediační služba České republiky zaujala doporučující stanovisko k jeho podmíněnému propuštění a v jeho prospěch vyznívá i znalecký posudek znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie, podle které je vysoká pravděpodobnost bezproblémového návratu stěžovatele do života na svobodě. Krajský soud připustil, že stěžovatel prokazuje svým chováním ve výkonu trestu polepšení a že výkon trestu u něj plní svůj účel (stěžovateli zbývá vykonat ještě necelých pět let zbytku trestů), nicméně zdůraznil, že stěžovatel byl již jednou z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn (věc sp. zn. ) a ve zkušební době se neosvědčil, neboť spáchal znovu trestný čin loupeže, za který byl jako zvlášť nebezpečný recidivista odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců (věc sp. zn. ). Podle krajského soudu stěžovatel nevyužil dobrodiní soudu a místo toho, aby žil řádným životem, znovu se dopustil velmi závažné násilné trestné činnosti. Krajský soud shodně se soudem okresním uzavřel, že v současné době ještě není umožněno učinit pozitivní závěr o předpokladu vedení řádného života v budoucnu, zároveň však nevyloučil, že může o případné další žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody rozhodnout jinak, bude-li se stěžovatel nadále vzorně chovat a plnit své povinnosti.

V ústavní stížnosti stěžovatel označil rozhodnutí Krajského soudu v Brně za svévolné, přijaté v příkrém logickém rozporu s provedeným dokazováním a judikaturou Ústavního soudu. Krajskému soudu vytkl, že zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody opřel o trestní minulost stěžovatele, z čehož dovodil, že v budoucnu nepovede řádný život, přičemž nevyloučil, že by svůj názor v budoucnu za jistých podmínek nezměnil. Takové uvažování stěžovatel označil za nelogické, neboť každá minulost, i ta trestní, je neměnná. Úvahu krajského soudu, že další čas strávený ve výkonu trestu odnětí svobody bude představovat pro stěžovatele jakýsi přínos, označil za extrémně rozporný s obsahem provedeného dokazování, neboť podle stanoviska věznice se odsouzený stěžovatel v penitenciárních podmínkách už lépe chovat nemůže, když je hodnocen tak, že "patří mezi nejlepší odsouzené". V tomto směru je příznivá i zpráva Probační a mediační služby, se kterou stěžovatel dobrovolně spolupracuje, a stejně tak i znalecký posudek, ze kterého vyplývá, že náprava stěžovatele byla dovršena. V těchto souvislostech stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405), ve kterém se podává, že "bylo-li dosud odpykanou částí trestu již dosaženo účelu trestem sledovaného, je další výkon trestu nepotřebný a také neodůvodněný". Stěžovatel dále namítl, opět s odkazem na citovaný nález, že důvodem zamítnutí jeho návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nemohla být ani jeho recidiva a závažnost trestné činnosti, které se dopustil, neboť takový postup by byl v rozporu se zásadou ne bis in idem. Stěžovateli byl ve věci sp. zn. uložen trest odnětí svobody v délce dvanácti a půl roku a byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; opětovné přičítání závažnosti trestné činnosti v řízení o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody by bylo v rozporu s ustanovením y.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Otázkou aplikace zákonných ustanovení o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již zabýval [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), usnesení

sp. zn.

ze dne 20. 9. 2001, nověji pak usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 6. 2008, usnesení

sp. zn.

ze dne 25. 2. 2010, usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 5. 2012 a řada dalších, dostupných v el. podobě na http://nalus.usoud.cz]. Ve svých rozhodnutích dal opakovaně najevo, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje základní právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným benefitem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické pro každého vězněného, posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy, dokonce ani naplnění zákonem předpokládaných důvodů pro podmíněné propuštění nemusí být dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 21. 5. 2012, usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 4. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud též vyložil, že důvodem jeho zásahu by v případech rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody mohlo dojít toliko za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by nebylo odůvodněno vůbec nebo by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory [srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)].

Po seznámení se s napadeným rozhodnutím má Ústavní soud za to, že Krajský soud v Brně postupoval podle ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákoníku a jeho rozhodnutí lze akceptovat. Krajský soud shodně se soudem prvního stupně zvažoval splnění podmínek pro podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody a konstatoval, že ve vztahu k nyní vykonávanému trestu odnětí svobody stěžovatel plní podmínku polepšení (kladné hodnocení věznice, zpráva Probační a mediační služby, závěry znalkyně), k pozitivnímu závěru o předpokladu, že stěžovatel povede i na svobodě řádný život však nedospěl. Zklamání stěžovatele, který již jednou byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a ve zkušební době se neosvědčil, byla pro soud skutečností, která mu bránila důvodně usoudit, že nyní tomu bude jinak.

V nálezu

sp. zn.

, stěžovatelem opakovaně připomínaném, se Ústavní soud mimo jiné dotkl smyslu institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, spočívající v motivaci odsouzeného k tomu, aby svým chováním a plněním povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení. Připomněl, že i poté, co je odsouzený podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, existují nástroje k pokračování jeho resocializace (stanovení zkušební doby, vyslovení dohledu, uložení přiměřených omezení a povinností podle ) a vyslovil přesvědčení, že "Damoklův meč" hrozícího nařízení výkonu zbytku trestu výrazně snižuje riziko potenciální recidivy. V projednávané věci Krajský soud v Brně nevyloučil příležitost resocializace stěžovatele na svobodě, nicméně jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody považoval v současné době za předčasné. Důvody, které krajský soud vedly k tomuto závěru, Ústavní soud respektoval a nepovažoval je za nepřípustné přičítání trestné činnosti stěžovatele v řízení o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neboť obecný soud při hodnocení chování odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody nemůže zcela odhlédnout od jeho chování v minulosti. Jak jinak než v souvislosti všech okolností minulých i současných, souvisejících s odsouzeným, by soud mohl posoudit, zda jeho polepšení ve výkonu trestu předznamenává takový stupeň nápravy, že lze důvodně očekávat, že i budoucnu povede řádný život. Rovněž délka doby, po kterou odsouzený vykazuje dobré chování a plní svoje povinnosti, je jen jedním z řady faktorů, které obecný soud bere v úvahu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2014

Jan Musil, v. r.

předseda senátu