Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1645/12

Ústavní soud rozhodl dne 29. května 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti K. H., zastoupeného JUDr. Janou Barvíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Vítkovická 3276/2A, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. ze dne 28. února 2012 a usnesení Okresního soudu v Ostravě sp. zn. ze dne 24. ledna 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných , a d, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž nebylo vyhověno jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v rozhodnutích označenými rozsudky.

V důvodech ústavní stížnosti po rekapitulaci obsahu svého opravného prostředku proti usnesení soudu I. stupně (v němž položil důraz na hodnocení jeho chování věznicí a absolvování výchovného programu) a obsahu obou napadených rozhodnutí stěžovatel oponuje závěrům soudů obou stupňů, které neshledaly v jeho případě naplnění všech podmínek ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákona. Druhoinstanční soud podle něj pochybil v tom, že své rozhodnutí opřel o jiný hmotněprávní důvod, než který aplikoval soud I. stupně. Dospěl totiž odlišně od soudu I. stupně k závěru, že podmínka prokázání polepšení předpokládaná ustanovením § 88 odst. 1 citovaného zákona splněna nebyla a učinil tak přesto, že stížnost proti rozhodnutí I. stupně podal pouze stěžovatel, takový postup je proto porušením zákazu reformace in peius. Další pochybení stížnostního soudu spatřuje v tom, že extrémně vadně interpretoval další podmínku pro podmíněné propuštění, spočívající v prognóze řádného vedení života na svobodě, když neexistenci tohoto zákonného požadavku dovozoval z minulého chování stěžovatele, neboť argumentoval tím, že stěžovatel nenastoupil řádně a včas do výkonu trestu, přitom za toto jednání byl stěžovatel pravomocně odsouzen a jeho trestní minulost byla již promítnuta jako přitěžující okolnost při ukládání trestu. Okolnosti vztahující se k nenastoupení trestu odnětí svobody podle stěžovatele opětovně zvažovat při rozhodování o podmíněném propuštění nelze, neboť by tím došlo k nepřípustnému porušení zákazu dvojího přičítání. Z těchto v ústavní stížnosti a doplňku k ní dále rozvedených důvodů, dovolávaje se také judikatury Ústavního soudu (rozhodnutí

sp. zn.

,

) navrhuje zrušení napadených rozhodnutí pro porušení shora označených práv.

V dané věci Ústavní soud důvod pro svůj zásah neshledal, a to i při vědomí názorů obsažených v judikatuře, jíž se stěžovatel dovolává. Soud I. stupně i soud odvolací na základě zjištěného skutkového stavu, jenž ani Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly úvahy vztahující se k aplikaci ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákona, vedoucí je k závěru o nesplnění všech podmínek pro podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu. Ústavní soud již dříve vyložil, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje základní právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy a je tak výlučně na obecných soudech, aby posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje teprve stav, kdy takový závěr je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu (srov. rozhodnutí

sp. zn.

; U 10/53 SbNU 863).

Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že k takovému pochybení v projednávané věci nedošlo. V závěru o nenaplnění uvedené nutné podmínky pozitivní prognózy budoucího chování stěžovatele se soudy obou stupňů shodly, a proto při vědomí nutnosti splnění všech zákonem stanovených požadavků ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákona pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění námitky stěžovatele vztahující se k odlišnému hodnocení další z podmínek - průkazu polepšení dosavadním chováním odsouzeného - soudem II. stupně nejsou relevantní. Ani další námitce stěžovatele, týkající se argumentace soudů faktem nenastoupení výkonu trestu a dovozující z ní porušení d přisvědčit nelze s ohledem na zákonný pokyn ustanovení trestního zákona, z něhož plyne, že soud při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu k chování odsouzeného v tomto směru přihlíží. Lze tak uzavřít, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo, a proto byla jeho ústavní stížnost podle , odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2012

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu