Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1280/08

Ústavní soud rozhodl dne 10. června 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele M. D., zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem B. Smetany 1, 301 37 Plzeň, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. dubna 2008 sp. zn. , takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, jímž došlo k zamítnutí jeho stížnosti směřující do usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. března 2008 sp. zn. , kterým byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. To z důvodu nesplnění podmínky, dle níž lze očekávat, že do budoucna povede řádný život a vyvaruje se další trestné činnosti [§ 61 odst. 1 písm. a) trestního zákona]. Podle přesvědčení stěžovatele tímto svým posouzením obecné soudy porušily zákon, což se posléze z pohledu ústavněprávního promítá v zásahu do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, vyjádřeného v d.

Proto se stěžovatel domáhal, se současným poukazem na rozhodovací důvody obsažené v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

(se zdůrazněním jistého stupně rizika nesprávnosti akcentuje se povinnost soudů získat pro své rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dostatek aktuálních skutkových podkladů) a odlišné stanovisko k nálezu

sp. zn.

(zde se v kontextu tehdy souzené věci tvrdí, že pokud je předkládán závěr, dle něhož je propuštění odsouzeného z výkonu trestu shledáno jako předčasné, pak se může jevit z hlediska potenciální recidivy - alespoň v duchu formální logiky - předčasné i propuštění po vykonání celého trestu), aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

V předmětné věci obecné soudu vyhodnotily argumenty předložené stěžovatelem, nicméně i za jím k posouzení předkládaných (nikoliv irelevantních) okolností dospěly k závěru, že jeho žádosti nelze vyhovět.

Jak patrno z obsahu jejich rozhodnutí, náležitě odůvodnily, stížnostní soud oproti soudu prvního stupně potom s uvedením dalších vývodů, proč dospěly k závěru o nenaplnění tzv. pozitivní prognózy vedení řádného života v budoucnu ve smyslu § 61 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Na základě dostatečných skutkových podkladů (blíže co do obsahu přesně rozvedených v odůvodnění jejich rozhodnutí) podrobně vysvětlily svá úsudková východiska, dle nichž stěžovatel je osobou, která se v minulosti, a to nejen před rokem 1989, nýbrž i nedávné, dopouštěla opakovaně i zvlášť závažné násilné a majetkové úmyslné trestné činnosti, přičemž vliv na nápravu stěžovatele neměly ani nepodmíněné tresty odnětí svobody. Ani ty jej potom nevedly k tomu, jak soudy dále zdůraznily, aby se trestné činnosti vyvaroval, a to ani při vědomí jeho osobních a zejména rodinných poměrů, na které ve své žádosti (a stížnosti) poukázal.

Konečný úsudek obecných soudů při zohlednění argumentů pro i proti se ustálil na obavě, že s ohledem na tyto blíže v konkrétnostech rozvedené důvody nebyl převýchovný proces stěžovatele (dle jejich uvážení) završen natolik, aby bylo možné očekávat, že do budoucna povede řádný život a vyvaruje se další trestné činnosti.

Ústavní soud, který není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti [ , písm. d) y ČR], v tom rámci především orgánem ochrany proti svévoli ze strany obecných soudů, se nemůže zabývat samotným meritorním přehodnocováním důvodů, jež vedly ve věci stěžovatele soudy k jejich rozhodnutí, neboť přezkum soudcovského uvážení daného rámcem abstraktně formulovaného, resp. relativně neurčitého pojmu "že lze (od stěžovatele) očekávat, že v budoucnu povede řádný život", uvedeného v trestního zákona, se z přezkumné činnosti Ústavního soudu zjevně vymyká.

Nutno říci, že rozhodnutí obecných soudů o zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody znaky svévole nevykazuje (srov. i ratio decidendi nálezu

sp. zn.

). Je v přiměřeném rozsahu řádně, tj. takto vzhledem k učiněným závěrům v mezích argumentačního pole vymezeného okolnostmi trestní věci stěžovatele dostatečně odůvodněno (§ 134 odst. 2 trestního řádu) a z kautel ústavnosti tudíž nevybočuje. Z toho důvodu lze jejich konečný úsudek chápat jako ústavně přípustný výraz nezávislého soudního rozhodování ( , , a y ČR).

Stěžovatelem poukazovaný nález

sp. zn.

na jeho případ, pro odlišné relevantní okolnosti, k nimž se ve svých rozhodovacích důvodech upíná, jakkoliv nedopadá. S odlišným stanoviskem k nálezu

sp. zn.

(ač jej formálně nebylo nutno brát pro jeho povahu v úvahu, ) se potom ve věci stěžovatele rozhodující senát co do v ústavní stížností předestřeného tvrzení neztotožňuje, resp. nesdílí jeho (samostatnou) argumentační relevanci z pohledu trestního zákona, když v úvahu třeba nadto i zde vzít nikoliv ve všech aspektech srovnatelné rozhodné momenty.

Za tohoto stavu byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, aniž by současně Ústavní soud jakkoli zpochybňoval stěžovatelem ostatní (v jeho prospěch) uváděná tvrzení či snižoval jejich faktický význam, což konečně - sluší se říci - nečinily při svém rozhodování ani obecné soudy.

Pro uvedené bylo posléze mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2008

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu