Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2658/14

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Mgr. Kamila Brančíka, soudního exekutora, Exekutorský úřad Hodonín, se sídlem Sadová 15,695 01 Hodonín, zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem Velkomoravská 378/1, 695 01 Hodonín, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. ze dne 27. 5. 2014 a usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty, Exekutorský úřad Brno-město, č. j. 159 EX 01767/13-003 ze dne 16. 7. 2013 ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení čl. II bodu 4 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž měla být porušena pestrá paleta ustanovení aktů ústavního pořádku, jakož i a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), na něj kladeným, a dospěl k závěru, že stěžovatel postrádá aktivní legitimaci k podání návrhu.

Z naříkaných rozhodnutí totiž Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako soudní exekutor brojí proti nákladovému výroku rozhodnutí jiného soudního exekutora, v záhlaví citovanému, kterým bylo ve výroku pod bodem III. rozhodnuto, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s rozhodnutím o zastavení exekuce ve věci vedené u jmenovaného soudního exekutora pod sp. zn. 159 EX 01767/13. K odvolání stěžovatele proti tomuto výroku rozhodl Krajský soud v Brně shora označeným usnesením, kterým rozhodnutí v napadeném výroku dle jako věcně správné potvrdil.

Ústavní soud shledal, že v posuzované věci vystupuje soudní exekutor, byť napadené rozhodnutí sám nevydal, jako orgán veřejné moci. Třebaže je účastníkem řízení, není z titulu svého postavení oprávněn k podání ústavní stížnosti. Problematikou postavení exekutora a jeho nároky na uhrazení nákladů exekuce se Ústavní soud ve své judikatuře již podrobně zabýval. Objasnil, že charakter postavení exekutora se v průběhu exekuce mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost, kdy vystupuje jako orgán veřejné moci při výkonu svěřené státní moci, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení (srov. zejm. stanovisko pléna sp. zn. ze dne 12. 9. 2006, ST 23/42 SbNU 545, bod 7.). V napadené věci však jde o situaci poněkud odlišnou. Jak již Ústavní soud stěžovatele seznámil ve svém odmítacím usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 7. 2014, postup soudního exekutora v dané věci je upraven v přechodných ustanoveních , regulujících další průběh řízení o výkonu rozhodnutí, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a která podle , ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, nespadají po dni nabytí účinnosti tohoto zákona do působnosti soudu. Uvedená řízení o výkonu rozhodnutí byla soudem rovnoměrně rozvrhnuta mezi soudní exekutory podle příslušného obvodu (čl. II. bod 2 a 3). Čl. II. bod 4 přechodných ustanovení pak stanovil možnost oprávněného podat do 2 měsíců od předání soudního spisu návrh na zastavení exekuce bez uvedení důvodu, přičemž exekutor je povinen tomuto návrhu vyhovět. V takovém případě nemá soudní exekutor nárok na náhradu nákladů exekuce a účastníci exekučního řízení nemají nárok na náhradu svých nákladů. Ústavní soud k tomu dodal, že odlišení soudního exekutora od účastníků řízení obsahuje ve své dikci i ustanovení čl. II. bod 4

Nicméně samo o sobě účastenství ("původního") soudního exekutora v řízení za situace, kdy jiný ("nový") soudní exekutor rozhodl o náhradě nákladů řízení soudního exekutora, od něhož byl spis postoupen tomuto jinému soudnímu exekutorovi, ještě neznamená, že je takový soudní exekutor v postavení soukromé osoby, oprávněné podat ústavní stížnost. Ostatně, jak již podtrhl Krajský soud v Brně, "napadeným výrokem bylo rozhodnuto o právech soudního exekutora Mgr. Brančíka, tedy právě odvolatele a je mu tudíž nutno právo na podání odvolání přiznat, byť ho jinak za účastníka řízení považovat nelze" (str. 2 napadeného usnesení). Expressis verbis, na právo stěžovatele coby soudního exekutora na případnou náhradu nákladů řízení v případě postoupení věci jinému soudnímu exekutorovi podle přechodných ustanovení předmětné novely je třeba pohlížet jako na procesní právo orgánu veřejné moci v jiném právním řízení. V daném specifickém řízení soudní exekutor tedy nevystupuje jako účastník řízení, ale jako orgán veřejné moci, byť se ocitá - pouze však v rovině svých případných nákladů - v postavení "účastníka" řízení. Jinak zde, na rozdíl od změny exekutora realizované podle exekučního řádu (dále jen "ex. ř."), totiž plnohodnotným účastníkem vůbec není (těmi jsou zde toliko oprávněný a povinný), a to pro charakter a způsob této změny, která předpokládá nejprve souhlas dosavadního exekutora, popřípadě též jeho vyjádření (srov. a 2 ex. ř.). Konečně též zakotvuje nárok na odměnu za činnost, kterou exekutor dosud odvedl ( ex. ř.). Tuto kvalitativní distinkci nelze při hodnocení postavení soudního exekutora přehlížet. V tomto ohledu tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud stěžovatel v řízení vystupoval jako orgán veřejné moci, nemůže být v tomto postavení také nositelem základních práv a svobod (k tomu obecně viz např. stanovisko pléna ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. , ST 9/16 SbNU 372).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení pro neoprávněnost navrhovatele odmítl. Co se týče návrhu na zrušení ustanovení čl. II. bodu 4 , jde o návrh akcesorický, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 20. srpna 2014

Tomáš Lichovník, v. r.

soudce zpravodaj