Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 636/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti Mgr. Kamila Brančíka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Hodonín, Sadová 15, zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem Hodonín, Velkomoravská 378/1, proti usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. ze dne 6. 1.2014, sp. zn. ze dne 6. 1. 2014, č. j. ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. ze dne 13. 1.2014, sp. zn. ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. ze dne 8. 1.2014, sp. zn. ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. ze dne 14. 1.2014, sp. zn. ze dne 14. 1.2014, sp. zn. ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. ze dne 6. 1.2014, sp. zn. ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. ze dne 6. 1.2014, a proti usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. ze dne 27. 1. 2014, apod. zn. ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. ze dne 3. 2. 2014, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení bodu 4. čl. II , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně pro jejich rozpor s d (dále jen " "), jimiž měl být porušen , a 4, y; , a 3, , , , a 4 a y, a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel navrhl též zrušení v záhlaví označených usnesení, která vydal jako soudní exekutor podle bodu 4. čl. II , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a navrhl zrušení tohoto ustanovení.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti a v souladu se , o Ústavním soudu (dále jen " "), dospěl k závěru, že tomu tak není.

Z ústavní stížnosti totiž vyplývá, že stěžovatel napadá jednak svá vlastní rozhodnutí, resp. výroky II. všech výše uvedených usnesení, jimiž jako soudní exekutor rozhodl o náhradě nákladů řízení exekuce, a jednak usnesení Krajského soudu v Brně, jimiž byla odmítnuta odvolání stěžovatele proti nákladovým výrokům jeho usnesení.

Svými usneseními stěžovatel jako soudní exekutor rozhodl o tom, že exekuce specifikované v jednotlivých usneseních se zastavují podle bodu 4. čl. II , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (výrok I.). V souladu s uvedeným ustanovením rozhodl, že žádný z účastníků řízení ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Proti výroku II. svých usnesení v částech týkajících se náhrady nákladů stěžovatele podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně jako soud odvolací ve všech případech odmítl jeho odvolání jako podané osobou k tomu neoprávněnou. V odůvodnění svých usnesení odvolací soud především zdůraznil, že pokud sám soudní exekutor rozhoduje o svých nákladech, jedná se o situace, v níž nelze dovodit subjektivní právo exekutora k podání odvolání proti rozhodnutí o jeho nákladech exekuce.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu jsou projevem nedůvodné soudní svévole, která omezuje jeho právo na spravedlivý proces podle y. Namítá, že skutečnost, že se nachází jednak v postavení subjektu, který rozhoduje o právech na náhradu nákladů řízení, a jednak v postavení subjektu, kterému může být takové právo jeho vlastním rozhodnutím přiznáno, nevylučuje jeho právo brojit proti takovému rozhodnutí opravnými prostředky. Podle stěžovatele došlo odmítnutím jeho odvolání k jeho diskriminaci z důvodu jeho příslušnosti k exekutorskému stavu.

Ústavní soud shledal, že v posuzované věci vystupuje soudní exekutor jako orgán veřejné moci a nikoli jako účastník řízení. Problematikou postavení exekutora a jeho nároky na uhrazení nákladů exekuce se Ústavní soud ve své judikatuře již podrobně zabýval. Objasnil, že charakter postavení exekutora se v průběhu exekuce mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost, kdy vystupuje jako orgán veřejné moci při výkonu svěřené státní moci, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení (srov. zejm. stanovisko pléna sp. zn. ze dne 12. 9. 2006, ST 23/42 SbNU 545, bod 7.). V napadené věci však jde o situaci odlišnou.

Postup soudního exekutora v dané věci je upraven v přechodných ustanoveních , regulujících další průběh řízení o výkonu rozhodnutí, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a která podle , ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, nespadají po dni nabytí účinnosti tohoto zákona do působnosti soudu. Uvedená řízení o výkonu rozhodnutí byla soudem rovnoměrně rozvrhnuta mezi soudní exekutory podle příslušného obvodu (bod 2 a 3, čl. II). Bod 4, čl. II přechodných ustanovení pak stanovil možnost oprávněného podat do 2 měsíců od předání soudního spisu návrh na zastavení exekuce bez uvedení důvodu, přičemž exekutor je povinen tomuto návrhu vyhovět. V takovém případě nemá soudní exekutor nárok na náhradu nákladů exekuce a účastníci exekučního řízení nemají nárok na náhradu nákladů. Ústavní soud k tomu dodává, že odlišení soudního exekutora od účastníků řízení obsahuje ve své dikci i ustanovení bodu 4. čl. II

V dané věci soudní exekutor tedy nevystupuje jako účastník řízení, ale jako orgán veřejné moci vykonávající svěřenou státní moc, který vydává rozhodnutí na základě zákonného zmocnění. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně dospěl k závěru, že pokud stěžovatel v řízení vystupoval jako orgán veřejné moci, nemůže být v tomto postavení také nositelem základních práv a svobod (stanovisko pléna ze dne 9. listopadu 1999 sp. zn. , ST 9/16 SbNU 372).

Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel není účastníkem odvolacího řízení a není tedy ani aktivně legitimovaným subjektem k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu. Pro úplnost je vhodné konstatovat, že soudní exekutor by nemohl být aktivně legitimován ani k podání ústavní stížnosti proti svému vlastnímu rozhodnutí, které vydal jako orgán veřejné moci.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným odmítl. Co se týče návrhu na zrušení ustanovení bodu 4. čl. II , jde o návrh akcesorický, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu