Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1884/14

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Radomíra Barnáše, zastoupeného JUDr. Josefem Červinkou, advokátem se sídlem Nový Hrozenkov 843, 756 04 Nový Hrozenkov, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2014, č. j. -39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 2. 6. 2014 Ústavnímu soudu doručenou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví označený rozsudek krajského soudu a tvrdí, že jím došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, garantovaného d.

Dříve než Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, přezkoumal, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Z ustanovení plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( ). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje ( ve spojení s a 4 ).

Podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení domáhá zrušení soudního rozhodnutí. Kasační stížnost je přípustná proti každému takovému rozhodnutí, není-li stanoveno jinak.

Stěžovatel si je vědom toho, že namísto podání kasační stížnosti napadá v záhlaví uvedený rozsudek krajského soudu přímo ústavní stížností, a proto argumentuje ve prospěch mimořádné přípustnosti své ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení , a sice naplněním podmínky podstatného přesahu jeho vlastních zájmů.

Pokud jde o posuzování podmínek aplikace ustanovení , je třeba poukázat na kritéria stanovená v dosavadní judikatuře; Ústavní soud v minulosti vyložil, že citované ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla přípustnosti ústavní stížnosti, kterou je však třeba vykládat restriktivním způsobem. Vedle dodržení jednoroční lhůty je podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti, nesplňující předpoklady přípustnosti, i podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele z hlediska jejího významu (srov. např. nález ze dne 22. 10. 2003,

sp. zn.

; usnesení ze dne 21. 8. 2003,

sp. zn.

; usnesení ze dne 6. 5. 2009,

sp. zn.

; z komentářové literatury srov. Filip, Holländer, Šimíček: - Komentář, 2. vydání, C. H. Beck 2007, str. 574 a násl.).

Stěžovatel za takovou významnou skutečnost považuje uplatnění pomůcek pro stanovení daně z příjmů fyzických osob srovnávací metodou obdobných daňových subjektů, kdy pro výpočet základu daně byl ve věci stěžovatele jako srovnatelný subjekt použit podnikatel v Ostravě, což podle stěžovatele zásadně odporuje srovnání podmínek ve Vsetíně, případně v obci Ústí u Vsetína, nebo v obci Janové u Vsetína.

Ústavní soud však konstatuje, že uvedené námitky stěžovatele shora uvedený zmíněný výjimečný ráz nemají a stěžovatel tak tvrzený přesah vlastních zájmů nijak nedoložil.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že otázkou rozložení důkazního břemene v daňovém řízení a zákonnými podmínkami pro stanovení daňové povinnosti dle pomůcek se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že daňové řízení obecně je u nás, obdobně jako i v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit - tedy břemeno důkazní. Pokud správce daně zákonem určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem daně. Neprokáže-li je, tedy neunese-li důkazní břemeno, tj. nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, je správce daně oprávněn stanovit základ daně i daň pomocí pomůcek, které má nebo které si opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem (tedy náhradním způsobem) - [viz např. nález ze dne ze dne 24. 4. 1996,

sp. zn.

(N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.), nebo usnesení ze dne 22. 10. 2003,

sp. zn.

]. Rozsah přezkumné činnosti jak odvolacího správního orgánu, tak soudu ve vztahu k takto stanovené daňové povinnosti je proto omezen a soustřeďuje se zásadně (jen) k dodržení zákonných (procesních) podmínek pro užití tohoto postupu stanovení daně.

S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho základních práv poskytuje a nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout podle jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2014

Jaroslav Fenyk v. r.

soudce Ústavního soudu