Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3540/13

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Jindřicha Zemana, zastoupeného JUDr. Josefem Novákem, advokátem se sídlem Praha 3, Přemyslovská 2346/11, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2013, č.j. -479, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2013, č.j. -451, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu a 2 d (dále jen " "), právo na rovnost účastníků v soudním řízení zakotvené v y a konečně i právo na přístup k soudu garantované y.

2. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

3. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. a y) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.

4. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle nepřípustná.

5. Uvedený princip se před nabytím účinnosti neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. , ve znění účinném do 31. 12. 2012). Bylo tedy jen na jeho uvážení, zda takový prostředek využije či nikoli. byl však pozměněn v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále nicméně platí, že pakliže následně došlo k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu, popř. rozhodnutí soudu prvního stupně.

6. V nyní projednávané věci se stěžovatel svou ústavní stížností domáhal mj. zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení o odvolání stěžovatele z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatel napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, přestože byl o podmínkách přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku v usnesení odvolacího soudu správně poučen. Ústavní soud má (na rozdíl od stěžovatele) za to, že v případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení, se neuplatní žádná z výjimek podle , , ve znění (dále jen " "), která by obecně vylučovala přípustnost dovolání proti němu. Z těchto důvodů tak přípustnost dovolání závisela právě a jen na tom, zda byly splněny podmínky vymezené ustanovením , ve znění , o čemž byl stěžovatel v usnesení odvolacího soudu náležitým způsobem poučen.

7. Ústavní soud v této souvislosti nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele, dle něhož dovolání v nyní projednávané věci není s ohledem na ustanovení přípustné. Podle platí, že dovolání není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle . Ustanovení pak stanoví, že žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. Napadené usnesení odvolacího soudu však pod právě uvedené ustanovení podřadit nelze, neboť se nejedná o tímto ustanovením předvídané usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zastaveno odvolací řízení, ale o usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení. Proti tomuto typu rozhodnutí však žaloba pro zmatečnost přípustná není (shodně viz usnesení ze dne 21. 11. 2006,

sp. zn.

, usnesení ze dne 12. 10. 2006,

sp. zn.

, usnesení ze dne 11. 12. 2003,

sp. zn.

, dostupná na http://nalus.usoud.cz, či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. ). S ohledem na právě uvedené tak napadené rozhodnutí nespadá pod ustanovení a neuplatní se u něj ani jiná z výjimek vymezených v ustanovení , ve znění , která by obecně vylučovala přípustnost dovolání proti němu.

8. Vzhledem k výše uvedenému a dále ke skutečnosti, že dovolání směřující proti rozhodnutí, jež bylo ústavní stížností napadeno, nebylo stěžovatelem podáno, nevyčerpal stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho ústavní stížnost je tak dle nepřípustná.

9. Ústavní soud se zabýval rovněž tvrzením stěžovatele, že jím podaná ústavní stížnost je přípustná i dle , neboť přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. V této souvislosti stěžovatel uvedl, že stížnost dalece překračuje jeho vlastní zájem, neboť "je v zájmu velkého počtu účastníků dalších řízení, aby přestalo docházet k excesivnímu výkladu zákona o soudních poplatcích v případě odvolání více účastníků na straně žalovaných, zejména ve směnečných sporech, když výklad poplatkového zákona Vrchním soudem v Praze nedává účastníkům soudního řízení dostatečnou právní jistotu (...)."

10. K možnosti přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti ve smyslu je třeba především poznamenat, že tento postup představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a jako takovou je nutné ji vykládat restriktivně [srov. nález ze dne 13. března 1996,

sp. zn.

(N 19/5 SbNU 159)]. Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že k aplikaci ustanovení je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky pak Ústavní soud spojuje s případy, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (srov. usnesení ze dne 6. 1. 1997,

sp. zn.

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 7, usnesení č. 1, str. 325, a nález ze dne 22. 9. 1998,

sp. zn.

, publikovaný pod č. 281/1998 Sb.), anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost (viz nález ze dne 29. 11. 1994,

sp. zn.

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 2, nález č. 58, str. 151 a násl.), případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům (srov. nález ze dne 24. 4. 1996,

sp. zn.

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 35, str. 283 a násl.), resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (srov. nález ze dne 14. 10. 1997,

sp. zn.

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 9, nález č. 127, str. 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (viz nález ze dne 25. 2. 1999,

sp. zn.

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 13, nález č. 31, str. 221 a násl.).

11. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dán důvod přípustnosti dle ustanovení , neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele způsobem, jakým byla tato podmínka judikaturou Ústavního soudu výše popsána. Ústavní soud v této souvislosti neshledal dostatečným obecné tvrzení stěžovatele, dle něhož předmětná ústavní stížnost dalece přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť je v zájmu řady dalších osob, aby přestalo docházet k excesivnímu výkladu , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). To proto, že takový argument, že rozporovaný výklad příslušného ustanovení zákona o soudních poplatcích dopadá na velké množství subjektů, není s ohledem na předchozí judikaturu Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 16. 6. 2005,

sp. zn.

, či usnesení ze dne 20. 12. 2006,

sp. zn.

), pro připuštění výjimky dle dostatečný za situace, kdy o žádném takovém případu není Ústavnímu soudu nic známo a ani stěžovatel žádný jiný konkrétní subjekt kromě sebe neuvádí. Ústavní soud ve věci dále neshledal ani jiný ze shora nastíněných důvodů, pro nějž by bylo možné jinak nepřípustnou ústavní stížnost věcně projednat, a to s ohledem na skutečnost, že obdobné případy již byly Ústavním soudem v minulosti projednávány a Ústavní soud se tak již k otázce ústavně konformního výkladu příslušných ustanovení zákona o soudních poplatcích vyslovil (viz např. usnesení ze dne 25. 1. 2007,

sp. zn.

, usnesení ze dne 11. 5. 2006,

sp. zn.

, usnesení ze dne 20. 6. 2006,

sp. zn.

, či usnesení ze dne 12. 4. 2011,

sp. zn.

, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

12. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. května 2014

Jaroslav Fenyk v. r.

soudce Ústavního soudu