Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3607/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Heleny Erbrtové, zastoupené Mgr. Alešem Gracíkem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 1144, 504 01 Nový Bydžov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013 č. j. -145, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. listopadu 2013, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 17. března 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení y (dále jen "") a d (dále jen "").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013 č. j. -145 bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka"), směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2011 č. j. -39, ve znění usnesení ze dne 20. prosince 2011 č. j. -74, a ve znění usnesení ze dne 28. února 2012 č. j. -76, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 29. března 2011 č. j. -9, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. .

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces spatřuje především v tom, že napadeným rozhodnutím dovolacího soudu bylo odmítnuto její dovolání, a nemůže se tak dále domáhat povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. . Stěžovatelka uvádí, že její návrh na povolení obnovy byl zamítnut s konstatováním, že již uplynula objektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení dle ust. , , v platném znění. Stěžovatelka je přesvědčena, že žalobu podala včas, když ji podala v obecné lhůtě 10 let od vydání posledního rozhodnutí. Stěžovatelka proto v ústavní stížnosti žádá o posouzení otázky lhůty k podání žaloby na obnovu řízení, i když ohledně této lhůty se dovolací soud právně vyjádřil. Stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti výslovně uvádí, že její ústavní stížnost směřuje pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud v podané ústavní stížnosti navrhuje i něco jiného, požaduje, aby k tomu nebylo dále přihlíženo a ústavní stížnost bere v tomto ohledu částečně zpět.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V souzené věci Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ust. , ust. a ust. , [ve znění účinném do 31. prosince 2012, neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 1. lednem 2013 (srov. čl. II bod 7 , kterým se mění , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen ""], neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ust. , ust. a ust. , neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust.

Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl dovolání stěžovatelky, neboť dospěl k závěru, že není přípustné. V předmětné věci přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze podle ust. , tedy pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné.

Dovolání může být ve smyslu výše uvedeného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je. Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V dané věci Nejvyšší soud v napadeném usnesení vysvětlil, že z žádného shora citovaného hlediska rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam nemá (viz shodně usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

).

Co se týče posouzení obsahu dovolání, resp. závěru Nejvyššího soudu o jeho nepřípustnosti, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, vycházející ze zásady minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, dle níž posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, rozhodnutí č. 19, str. 345, U 19/4 SbNU 345). Ústavní soud se tedy, s výjimkou zjevných excesů, necítí být povolán úvahy Nejvyššího soudu stran právního významu nastolené právní otázky jakkoliv přehodnocovat.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, jako tomu bylo právě v nyní projednávané věci, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.

Nejvyšší soud dle názoru Ústavního soudu postupoval v projednávané věci plně v mezích své zákonné kompetence a z ústavněprávního hlediska mu nebylo možno nic vytknout.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2014

Stanislav Balík

předseda senátu