Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 439/14

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Boučkové, zastoupené Mgr. Pavlem Chaloupkem, advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 14/292, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2013, č. j. -80, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " "), a do práva na legitimní očekávání podle Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. listopadu 2013, č. j. -80, k odvolání žalobkyně (stěžovatelky) potvrdil v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VI. o nákladech řízení, jímž bylo stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Co se týče rozhodování o nákladech řízení, odvolací soud konstatoval, že měřítkem pro poměřování úspěchu ve věci [ odst. 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")] jako jedné ze zásad rozhodování o nákladech řízení i v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byly postoje účastníků a jejich požadavky ohledně způsobu vypořádání. Vzhledem k tomu, že žalovaný souhlasil se žalobkyní navrženým zrušením podílového spoluvlastnictví, způsobem vypořádání a nerozporoval ani výši obvyklé ceny stanovené znaleckým zkoumáním, považoval soud stanoviska účastníků za souladná a jejich úspěch za totožný, a proto výrok o náhradě nákladů řízení odpovídá Na uvedeném závěru nezměnila nic ani argumentace žalobkyně, že se účastníci o vypořádání mimosoudně nedohodli z důvodů na straně žalovaného. Taková argumentace může mít podle názoru odvolacího soudu význam pouze při úvaze o možném odepření práva na náhradu nákladů řízení podle , ale do úvah o úspěchu účastníků řízení se promítnout nemůže.

II.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces a práva na legitimní očekávání, které spatřuje v tom, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů soudního řízení s odkazem na Podle názoru stěžovatelky měly však soudy postupovat podle a přiznat jí náhradu nákladů řízení, a to zejména s ohledem na skutečnost, že žalovaný byl před soudním řízením i v jeho průběhu absolutně nečinný, čímž se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví v podstatě bránil. V této souvislosti poukázala na usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

. Stěžovatelka dále rozebírá, proč by měla být náhrada nákladů přiznaná právě jí. Poukazuje na to, že se se žalovaným chtěla dohodnout a teprve když na její návrhy nikterak nereagoval, byla nucena obrátit se na soud prostřednictvím svého právního zástupce. Zdůrazňuje, že neměla jinou možnost, než se obrátit na soud, aby spoluvlastnictví zrušil a vypořádal, přičemž s tímto svým návrhem byla úspěšná. Má za to, že soudy při rozhodování o nákladech řízení vybočily z pravidel soudního procesu v důsledku libovůle, která má charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

III.

4. Ústavní soud na úvod připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

5. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že k otázce náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi staví značně rezervovaně. I když se rozhodnutí o nákladech řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

nebo

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, po výtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces dovozované z y. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

7. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení je výlučně úkolem obecného soudu. V dané věci soudy náhradu nákladů nepřiznaly žádnému z účastníků (tedy ani stěžovatelce), neboť ve smyslu považovaly úspěch obou účastníků za stejný, přičemž vycházely z judikatorní i komentářové praxe (srov. stanovisko Nejvyššího soudu z 8. 3. 1973, sp. zn. týkající se rozhodování soudů ve věcech podílového spoluvlastnictví, z něhož je relevantní pasáž citována i v komentáři k In Drápal, L. a kol. : komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, Díl I., s. 980]. Aby soud mohl při rozhodování o náhradě nákladů v řízení o zrušení spoluvlastnictví aplikovat , musel by účastník řízení například neúspěšně navrhovat jiný způsob vypořádání (nebo se navrhovanému způsobu vypořádání bránit). Taková situace však v této souzené věci nenastala. Postoj žalovaného ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví před zahájením samotného řízení není pro úvahy soudu ohledně rozhodování o nákladech řízení relevantní. Vzhledem k tomu, že soudy jasně a srozumitelně zdůvodnily, proč nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, nelze v jejich rozhodnutí spatřovat porušení práva na spravedlivý proces a ani zásah do práva na ochranu vlastnictví.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu