Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3184/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka) o ústavní stížnosti JUDr. Karla Lonského, zastoupeného JUDr. Martinem Vlasákem, advokátem, AK se sídlem Mírové náměstí 119, 281 61 Kouřim, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2013 č. j. -124, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ústavně zaručeného v d (dále jen "") domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 5. 2013 č. j. -28 v náhradově nákladovém výroku a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 6 482 Kč (výrok I.) a na nákladech odvolacího řízení částku 1 271 Kč (výrok II.).

Z rozhodnutí obecných soudů připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhal, aby žalované obchodní společnosti ANTARES, a. s., byla určena povinnost provést opravu asfaltového koberce účelové komunikace na konkrétně označeném pozemku v k. ú. Ždánice u Kouřimi. Po zpětvzetí žaloby dne 25. 4. 2013 Obvodní soud pro Prahu 1 řízení zastavil a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 7 430 Kč. Obvodní soud měl za to, že žaloba byla vzata zpět pro chování žalované, která ve dnech 2. až 5. října 2012 provedla opravu předmětné komunikace. V odvolacím řízení Městský soud v Praze po posouzení žalobního žádání a chování žalobce dovodil, že nelze učinit jednoznačný závěr ve smyslu ustanovení věty druhé , neboť nebylo napevno postaveno, že důvod, pro nějž byla žaloba podána, byl následným chováním žalované uspokojen. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho náhradově nákladovém výroku a rozhodl podle ustanovení věty první o s. ř., ve smyslu kterého žalobce zpětvzetím žaloby procesně zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a proto je povinen nahradit žalované její náklady řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatel právním závěrům odvolacího soudu oponoval a tvrdil, že soud vyložil jeho procesní úkon spekulativním způsobem, čímž mu tím odepřel právo na spravedlivý proces a rovnost před soudem.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Podle ustanovení obecně platí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady ( věta první ). Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení) ( věta druhá )

Podstatou ústavně právní argumentace stěžovatele byl jeho nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, opřené o ustanovení věty první Toto ustanovení je vykládáno teorií i rozhodovací činností obecných soudů ryze procesně, tj. z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací činnosti najevo, že nemá důvod toto stanovisko právní teorie i praxe z pohledu ústavněprávního rozporovat, neboť citované ustanovení zcela zapadá do podústavní úpravy rozhodování o náhradách nákladů řízení, která je jako celek ústavně souladná [srov. nález

sp. zn.

ze dne 29. 11. 2006, N/43 SbNU 381 (384)]. V zájmu zamezení přepjatého formalismu v rozhodování obecných soudů při aplikaci ustanovení věty první též judikoval, že princip procesního výsledku nelze chápat formálně, neboť nejen petit, ale i žalobní tvrzení (důvody žaloby) vyjadřují, proč se žalobce domáhá žalovaného plnění (nález

sp. zn.

ze dne 8. 3. 2011, N 38/60 SbNU 455, nález

sp. zn.

ze dne 4. 4. 2012, N 74/65 SbNU 41 a další).

V projednávaném případě považoval Ústavní soud postup Městského soudu v Praze za souladný s kautelami spravedlivého procesu, jak byly vyloženy ve shora citovaných rozhodnutích. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že Městský soud v Praze řádně odůvodnil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru o nenaplnění hypotézy právní normy v věty druhé Dle jeho hodnocení byla žaloba neurčitá, neboť z ní nebylo zřejmé, jakým konkrétním způsobem měla žalovaná svoji povinnost splnit, stěžovatel ostatně hodlal žalobní návrh konkretizovat v návaznosti na závěry soudem ustanoveného znaleckého posudku, k čemuž však nedošlo. Ke zpochybnění předpokladu pro postup podle ustanovení věty druhé přispěl podle odvolacího soudu i stěžovatel svým chováním, když poté, co žalovaná údajně splnila svoji povinnost, setrval na žalobě a po nařízení jednání ve věci samé přikročil k jednání o smírném řešení; takové chování stěží nasvědčovalo závěru, že stěžovatel považoval chování žalované za splnění její povinnosti a za průkaz, že žaloba byla vzata zpět pro chování žalované.

Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně a zdůrazňuje, že problematiku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz, usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 8. 2002, U 25/27 SbNU 307, či nález

sp. zn.

ze dne 29. 11. 2006, N 213/43 SbNU 381). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 14. 11. 2011, N 193/63 SbNU 235, nález

sp. zn.

ze dne 28. 6. 2007, N 108/45 SbNU 459). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v projednávané věci neshledal, a proto rozhodnutí Městského soudu v Praze respektoval.

Ústavní soud rovněž nepřisvědčil tvrzení o blíže nespecifikovaném porušení práva stěžovatele na "rovnost před soudem". Procesní zásadu rovnosti práv účastníků řízení před soudem zakotvenou v ustanovení y a zásadu rovnosti účastníků řízení zakotvenou v y Ústavní soud rozlišil v nálezu

sp. zn.

(ze dne 11. 3. 2003, N 33/29 SbNU 279; 101/2003 Sb.). Zde vyložil, že ustanovením y je garantováno rovné procesní postavení účastníků soudního řízení co do práv, jež účastníkům určitého typu řízení přiznává právní řád, z čehož lze dovodit, že pro určitý typ řízení musí být dána jediná příslušnost soudu, chápaná v rozměru věcném a funkčním. Ustanovení y stanovící, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni, je pak třeba interpretovat tak, že jde o princip zaručující rovná procesní práva a povinnosti konkrétních účastníků v konkrétním řízení. Porušení ústavních procesních pravidel vztahujících se k rovnému postavení účastníků Ústavní soud v projednávaném případě neshledal a pokud jimi stěžovatel argumentoval pouze ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, nezbývá než konstatovat, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nemůže samo o sobě a bez dalšího rovnost účastníků porušit.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2014

Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu