Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3809/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Kotalíkové, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2013 č. j. -161 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne ze dne 6. prosince 2012 č. j. -137, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností (doručenou datovou zprávou dne 16. 12. 2013) stěžovatelka navrhla zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí s tím, že jimi měla být porušena její základní práva [na ochranu majetku podle d (dále jen ""), na spravedlivý proces podle y a na náhradu škody způsobené veřejnou mocí podle y).

2. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 20 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 21 % ročně od 19. 3. 1997 do zaplacení (výrok I). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování s odkazem na a , 2 vyšel ze zjištění, že žalobkyně uplatnila předmětný nárok v konkurzním řízení, které dosud není skončeno. V době rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo proto možné jednoznačně určit výši škody, neboť pokud by byla žalobkyně úspěšná v tomto řízení i v řízení konkurzním, mělo by to za následek, že by jí předmětná částka byla vyplacena dvakrát. Dovodil, že i kdyby již bylo konkurzní řízení skončeno, nebyl by nárok uplatněný žalobou důvodný, neboť i přesto by byl v trestním řízení vynesen rozsudek, a není možno předjímat, zda by se jednalo o rozhodnutí zprošťující či odsuzující. Jednalo-li by se o odsuzující rozsudek, není podle soudu prvního stupně jednoznačné, zda by soud rozhodoval i o náhradě škody ve vztahu ke všem poškozeným, pokud by se tak stalo, není již vůbec zřejmé, zda by byl nárok všech komanditistů plně uspokojen s ohledem na jejich počet a výši jednotlivých vkladů. Odmítl jako bezpředmětnou argumentaci uvedenou v žalobě, že úvahy o vydání zprošťujícího či odsuzujícího rozhodnutí jsou v daném případě zcela bezpředmětné, samotné uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení ještě zdaleka neznamená, že předmětný nárok bude i uspokojen, přičemž soud se otázkou důvodnosti trestního stíhání z hlediska jejího posouzení zabývat nemůže. Pokud rozhodnutí v trestním řízení vydáno nebylo, soud prvního stupně nemůže předjímat a posuzovat, zda by obvinění odsouzeni byli či nikoli. Žalobkyně se navíc může se svým nárokem obrátit do občanskoprávního řízení. I pokud by byl nárok promlčen, není jisté, zda by žalovaný námitku promlčení vznesl a pokud by tak učinil, zda by s ohledem na konkrétní okolnosti případu nebyla shledána rozpornou s dobrými mravy. Nicméně žalobkyně by se musela tohoto nároku domáhat okamžitě po odložení věci, nikoli až nyní po 3 letech od skončení trestního řízení. Uvedl, že je otázkou, zda v době skončení trestního řízení uplynula žalobkyni i objektivní promlčecí doba a tedy zda k promlčení v době trestního řízení skutečně došlo. Odkázal v této souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. s tím, že stejný závěr byl zopakován i v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. . Uzavřel, že jediným možným odpovědnostním titulem je nesprávný úřední postup, nikoli nezákonné rozhodnutí, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo nikdy pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně měla možnost domoci se svého nároku i jiným způsobem, než v rámci adhezního řízení, např. podáním občanskoprávní žaloby, dospěl k závěru, že zde neexistuje příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, tzn. že v daném případě nejsou splněny podmínky odpovědnosti státu za tvrzenou škodu. Odkázal rovněž na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. -56.

4. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl zejména následující. I Ústavní soud v usneseních

sp. zn.

a

při rozhodování o ústavních stížnostech v obdobných věcech označil v tomto směru za stěžejní závěr obecných soudů o absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nezákonným rozhodnutím, resp. nesprávným úředním postupem, a tvrzenou škodou. Zdůraznil, že předmětný nárok mohl být uplatněn nejen v adhezním řízení, nýbrž též v řízení občanskoprávním. Odložením předmětné trestní věci přitom ve vztahu k němu nemohlo působit retroaktivně v tom smyslu, že by uplatněním práva v rámci trestního řízení nedošlo ke stavění promlčecí doby. Ustanovení zde působí bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání vlastně z právního hlediska vůbec nebylo zahájeno, neboť předmětné trestní řízení v letech 1997 až 2008 fakticky probíhalo (viz např. usnesení Ústavního soud

sp. zn.

ze dne 27. 3. 2013).

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že postupem orgánů činných v trestním řízení byla možnost domoci se po komplementářích náhrady způsobené škody zmařena, neboť v době vedení trestního stíhání komplementářů nemohla podat civilní žalobu na náhradu škody pro překážku litispendence, a po ukončení trestního stíhání by nebyla s civilní žalobou úspěšná z důvodu promlčení nároku. Stěžovatelka je přesvědčena, že nedošlo k přerušení či stavení promlčecí doby, protože nárok na náhradu škody v trestním řízení lze uplatnit pouze proti obviněnému, avšak sdělení obvinění bylo nulitní z důvodu chybného popisu skutku, a proto trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno. Jestliže se připojila se svým nárokem na náhradu škody pomocí formuláře předtištěného orgány činnými v trestním řízení a odkazujícího na chybný popis skutku, byl její úkon vadný pro neurčitost, přičemž na tuto vadu ji měly upozornit orgány činné v trestním řízení; tím není splněna podmínka řádného pokračování v řízení podle ustanovení . Stěžovatelka upozorňuje, že stát "fakticky přislíbil", že se poškozený "dočká" meritorního rozhodnutí a nemusí vést paralelně občanskoprávní spor; po více než desetileté prodlevě je možnost domoci se svého nároku nulová, a to i proto, že občanskoprávní odpovědnost mohou škůdci nést pouze tehdy, pokud se prokáže spáchání trestného činu, což v občanskoprávním řízení není možné. Podotýká, že v občanskoprávním řízení jsou poškození zatíženi důkazním břemenem, které nelze bez pomoci specializovaných odborníků unést.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla žalobkyní před obecnými soudy, ve které byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

8. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

9. Ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní s hodnocením, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

10. Nynější ústavní stížnost je obdobná jako ústavní stížnosti, o kterých Ústavní soud již dříve rozhodl (viz usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

,

, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterými byly ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné odmítnuty. To je dáno i tím, že stěžovatelé byli zastoupeni stejným advokátem jako nynější stěžovatelka a jsou v podobném postavení (komanditisté společnosti Join Invest Action, k. s.). Tam vyslovené závěry - hlavně o aplikovatelnosti ustanovení , bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání z právního hlediska vůbec nebylo zahájeno - se uplatní i v dané věci, neboť zde není důvodu se od nich jakkoliv odchýlit. Napadená rozhodnutí nelze kvalifikovat jako svévolná či jinak excesivní, jestliže obecné soudy svá rozhodnutí určitým způsobem odůvodnily, a uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a jsou v rovině práva ústavního akceptovatelné.

11. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. ledna 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu