Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 573/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Joška, zastoupeného JUDr. Radkem Spurným, advokátem se sídlem Želénská 1291, Duchcov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2012 č. j. -81 a výroku II. rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 5. 2012 č. j. -69, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 8. 2. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech byl výrokem I. zamítnut návrh na vypořádání společného jmění manželů a výrokem II. bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatel (žalobce) je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 18 224 Kč. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem byl rozsudek Okresního soudu v Lounech v napadeném výroku II. změněn tak, že výše nákladů řízení činí částku 72 894 Kč, jinak byl v tomto výroku potvrzen. Dovolání, které podal stěžovatel proti usnesení odvolacího soudu, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013 sp. zn. odmítnuto pro nepřípustnost.

3. Zásah do u zaručených práv spatřuje stěžovatel v aplikaci ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), která podle jeho názoru nebyla provedena ústavně konformním způsobem. Jádro posuzované věci tkví v tom, že se jednalo o vypořádání společného jmění manželů a že stěžovatel učinil předmětem vypořádání majetek, který nikdy předmětem společného jmění manželů nebyl. Proto byla žaloba zamítnuta, což je výsledek, který stěžovatel respektuje. Stěžovatel však nesouhlasí s rozhodnutími soudů o nákladech řízení. Soud prvního stupně rozhodoval o nákladech řízení ve smyslu ustanovení a a , a vyhlášky, když vycházel z tarifní hodnoty 800 000 Kč, která měla odpovídat polovině hodnoty vypořádávaného majetku.

4. Odvolací soud se s právními závěry soudu prvního stupně v podstatě ztotožnil a jedinou změnou bylo, že neshledal důvody pro aplikaci ustanovení Podle ustanovení vyhlášky platí, že ve věcech vypořádání společného jmění nebo jiného majetku manželů se za předmět řízení považuje polovina hodnoty vypořádávaného majetku a závazků, popřípadě dalších hodnot. Podle stěžovatele se však žádný ze soudů, které ve věci rozhodovaly, uspokojivým způsobem nevypořádal s otázkou, co je vypořádávaným majetkem ve smyslu citovaného ustanovení. Soudy neodůvodněně vycházely z toho, že vypořádávaným majetkem je majetek, který byl stěžovatelem učiněn předmětem vypořádání, což je podle názoru stěžovatele nesprávné. Podle přesvědčení stěžovatele vypořádávaným majetkem má být myšlen pouze ten majetek, který byl soudním rozhodnutím v konkrétním případě vypořádán. V jeho případě však fakticky k žádnému vypořádání majetku nedošlo.

5. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení .

6. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

7. Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít na zřeteli, že stěžovatel brojí toliko proti rozhodnutí, které řeší otázku nákladů řízení. K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či

sp. zn.

, publ. in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 307).

8. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto naprosto výjimečné (srov. např. nálezy

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 17,

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 23, str. 23 a další).

9. Žádné ze shora formulovaných pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Podstatou argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti byla jen polemika s výkladem a aplikací ustanovení vyhlášky o způsobu výpočtu nákladů civilního řízení, konkrétně polemika se závěrem soudu, že vypořádávaným majetkem v rámci společného jmění manželů, z něhož je třeba počítat náklady řízení, je ten majetek, jenž byl učiněn předmětem vypořádávání.

10. Uvedený výklad obecného soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť z dikce ustanovení § 4 odst. 3 vyhlášky je zřejmé, že "ve věcech vypořádání společného jmění nebo jiného majetku manželů se za předmět řízení považuje polovina hodnoty vypořádávaného majetku a závazků, popřípadě dalších hodnot". Z citovaného ustanovení soud logicky dovodil, že pod pojmem "vypořádávaný majetek" je třeba rozumět veškerý majetek, jenž byl žalobcem učiněn předmětem řízení, tedy majetek, jehož vypořádání se domáhal v žalobě. Pokud tedy nebyl stěžovatel jako žalobce v řízení úspěšný, naopak žalovaná byla úspěšná zcela, nelze soudu vytýkat ani stanovení náhrady nákladů řízení v souladu s ustanovením

11. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu