Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2677/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, zastoupeného JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti rozhodnutí JUDr. Jaroslava Svobody, se sídlem v Brně, Jelínkova 26, insolvenčního správce dlužníka společnosti Javořice, a. s., se sídlem ve Ptení, Ptenský Dvorek 100, a jinému zásahu Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení , a y (dále jen ""), , a d (dále jen ""), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu k Úmluvě zrušil rozhodnutí insolvenčního správce JUDr. Jaroslava Svobody, kterým na přezkumném jednání dne 13. 7. 2010 zcela uznal pohledávky společností 1. TARLING FINANCIAL CONSULTING LIMITED, se sídlem 4th Floor, Lawford House, Albert Place, London, N3 1RL, Velká Británie, a 2. CEMELIS LIMITED, se sídlem Vashiotis Court, Delilah House, 1st Floor, Flat/Office 103, P.C. 4532, Limassol, Kypr, a aby Ústavní soud konstatoval, že se Krajský soud v Brně dopustil jiného zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod tím, že neprovedl řádně dohlédací činnosti ve vztahu k těmto pohledávkám v záhlaví specifikované insolvenční věci.

Průběh insolvenčního řízení, které Krajský soud v Brně zahájil usnesením ze dne 17. 2. 2010 č. j. -2 a usnesením ze dne 30. 4. 2010 č. j. -23, rozhodl, že dlužník je v úpadku (výrok I.), ustanovil insolvenčního správce (výrok II.) a svolal první přezkumné jednání a schůzi věřitelů na den 13. 7. 2010 (výroky VI. a VII.), je stěžovateli znám, pročež jej netřeba blíže rekapitulovat.

V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle dovozuje, že pohledávky přihlášené společnostmi TARLING FINANCIAL CONSULTING LIMITED a CEMELIS LIMITED (v řízení před Ústavním soudem vedlejšími účastníky) neměly být insolvenčním správcem "zcela uznány", nýbrž popřeny co do pravosti, resp. v případě prvního vedlejšího účastníka též pořadí, neboť byly uplatněny na základě neúplných a neplatných nabývacích titulů. Stěžovatel má za to, že Krajský soud v Brně namísto řádné dohlédací činnosti tomuto pochybení jen "nečinně přihlížel".

Podle stěžovatele jde o výraz aplikace protiústavního ustanovení jednoduchého práva [ustanovení věta první včetně věty za středníkem , o úpadku a způsobech jeho řešení (), ve znění pozdějších předpisů, zrušeného dnem 31. 3. 2011 nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 1. 7. 2010 (241/2010 Sb., N 133/58 SbNU 67)]. Stěžovatel uvádí, že předmětné pohledávky popřel v rámci svých vyjádření ze dne 9. 7. 2010 a 29. 7. 2010, a upírá relevanci své neúčasti na přezkumném jednání dne 13. 7. 2010, přičemž připomíná doktrinární výklad , o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění, podle nějž nemusel být popírající věřitel účasten na přezkumném jednání, a upozorňuje na ins. zák. ve znění Z dostupných informací (bez toho, že by měl k dispozici "příslušná podání") též dovozuje, že popěrný úkon neučinil ani stěžovatel ve věci, z níž vychází nález

sp. zn.

.

Ústavní soud obdržel vyjádření insolvenčního správce, insolvenčního soudu a vedlejších účastníků, na něž procesně reagoval stěžovatel svými podáními; Ústavní soud necítí potřebu tuto názorovou výměnu reprodukovat (zúčastněné strany ji znají).

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními , respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Ústavní soud nálezem

sp. zn.

ze dne 1. 7. 2010 (241/2010 Sb., N 133/58 SbNU 67) rozhodl tak, že ustanovení věta první včetně věty za středníkem , o úpadku a způsobech jeho řešení (), ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje dnem 31. 3. 2011. Shledal, že úprava obsažená v uvedeném ustanovení znamená protiústavní mezeru v podobě neopodstatněného zúžení okruhu subjektů oprávněných popírat pravost, výši a pořadí přihlášených pohledávek.

Ve vztahu ke stěžovateli je však určující obecná nepřípustnost retroaktivního účinku derogace právního předpisu, resp. vyslovení jeho protiústavnosti ve vztahu k předtím založeným soukromoprávním vztahům [blíže zejména nález

sp. zn.

ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.); nález

sp. zn.

ze dne 18. 12. 2007 (N 228/47 SbNU 983)]. Zrušení zákona nálezem Ústavního soudu totiž nezbavuje právního základu existující soukromoprávní vztahy, jež vznikly na jeho základě, a ani dodatečně nepůsobí jejich neplatnost. Výjimku z této zásady (srov. ) lze připustit jen zcela mimořádně, např. v případě kvalifikovaně intenzivního derogačního důvodu (především v podobě rozporu s materiálním jádremy); takovýto důvod zde však s ohledem na právní závěry obsažené v nálezu

sp. zn.

zcela zjevně dán není, pročež práva nabytá před zrušením výše označeného ustanovení zůstávají nedotčena (zde to platí jmenovitě též o právech dlužníka a ostatních věřitelů).

Aniž by Ústavní soud vstupoval do výkladového sporu týkajícího se podústavního práva, zda stěžovatel specifikované pohledávky popřel (vyjádřeními ze dne 9. 7. 2010 a 29. 7. 2010) relevantně, patří se se zdůraznit, že Nejvyšší soud se ve své judikatuře zabýval i procesní situací, kdy věřitelé za účinnosti § 192 odst. 1, věty první, včetně věty za středníkem ins. zák. ve znění, které bylo předmětem derogačního zásahu Ústavního soudu (nález

sp. zn.

), učinili popěrný úkon.

V insolvenčních věcech, z nichž vycházejí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. a ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. tuto aktivitu tamní věřitelé (při nečinnosti insolvenčního správce a insolvenčního soudu) převzali a uplatnili u insolvenčního soudu své popření vůči věřiteli, který pohledávku přihlásil (v širších souvislostech srov. též usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 21. 2. 2011). V insolvenční věci, ze které se odvíjí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. přihlášený věřitel popřel v rámci přezkumného jednání pohledávku jiného věřitele a insolvenční soud následně o jeho popěrném úkonu rozhodl.

Jsou-li nosné důvody této judikatury Nejvyššího soudu uplatnitelné i na stěžovatelovu věc potud, že je třeba přiznat účinky tvrzenému popěrného úkonu vyjádřením ze dne 9. 7. 2010 a 29. 7. 2010, pak logicky přichází v úvahu kvalifikace jeho ústavní stížnost jako nepřípustné (předčasné), s důsledky předvídanými v ustanovení , jestliže řízení před obecnými soudy bylo otevřeno.

Oproti tomu, pokud jsou namístě protisměrné závěry o nesouměřitelnosti stěžovatelovy procesní situace s východisky odkazované judikatury Nejvyššího soudu, resp. o irelevanci jeho popěrné aktivity [což dovozuje Vrchní soud v Olomouci v rozsudku ze dne 18. 4. 2013 č. j. , -474 (), který stěžovatel oponuje dovoláním datovaným dnem 20. 8. 2013], existencí dalších procesních prostředků, které byly podle Nejvyššího soudu k dispozici věřitelům (při respektování intertemporálních účinků judikatury Ústavního soudu, jak plyne kupř. z již zmíněného nálezu

sp. zn.

), se pak zakládá úsudek o nedostatku podmínky subsidiarity nynějšího ústavněprávního přezkumu rovněž - zde v materiálním pojetí.

Ústavní soud neztrácí se zřetele, že v nálezu

sp. zn.

ze dne 1. 7. 2010 (241/2010 Sb., N 133/58 SbNU 67) konstatoval (odst. 53), že institut žaloby o náhradu škody proti insolvenčnímu správci neskýtá absolutní garanci zaplacení náhrady škody insolvenčním správcem, a i proto se nemůže jednat o efektivní prostředek ochrany práv věřitele. Současně ovšem nelze - v situaci, kdy je stěžovatel omezen výše uvedenými limity účinků tohoto nálezu - od režimu náhradově škodového při doložení splnění příslušných zákonných podmínek bez dalšího odhlížet.

Navrhl-li stěžovatel podáním ze dne 25. 1. 2012, aby Ústavní soud vyzval vedlejší účastníky k předložení oznámení o všech postoupeních pohledávek jimi uplatňovaných v insolvenčním řízení sp. zn. s dodejkami nebo s jiným dokladem o doručení oznámení dlužníkovi, patří se konstatovat, že tento důkazní návrh míjí prostor, jenž byl - z hledisek právního posouzení ústavní stížnosti - rozhodný (srov. též limity dokazování v řízení před Ústavním soudem vyplývající z ustanovení ).

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že se stěžovateli podmínky ústavněprávní ochrany (existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod) doložit nezdařilo, a jeho ústavní stížnost Ústavní soud podle jako zjevně neopodstatněnou v senátě usnesením odmítl, přičemž zčásti, z důvodů rovněž vyložených shora, není vyloučeno ji kvalifikovat i jakožto stížnost podle téhož zákona nepřístupnou.

Ústavní soud úředním záznamem ze dne 8. 3. 2011 deklaroval, že se zřetelem k požadavku zajištění jednotné judikatury vyčkává rozhodnutí v předcházející věci vedené pod

sp. zn.

, z níž vzešel nález

sp. zn.

ze dne 1. 7. 2010 (srov. stěžovatelovu žádost o přednostní projednání ústavní stížnosti dle ze dne 9. 12. 2011, k níž dalšího - negativního - výroku již nebylo třeba). Předmětné řízení, v jehož rámci došlo ke změně soudce zpravodaje, však doposud skončeno nebylo a rozhodující senát již nepovažuje předznačený postup za nevyhnutelný.

Obdobně rozhodl Ústavní soud ve věci

sp. zn.

(usnesením ze dne 26. Září 2013).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu