Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 136/11

Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) APRIS 3MP, s. r. o., IČ 27183912, se sídlem K Roztokům 190, Praha 6 a 2) CIEG ENGINEERING s. r. o., IČ 28425774, se sídlem Čelakovského sady 1580/4, Praha 1, zastoupených JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem Václavská 316/12, Praha 2, proti rozhodnutí JUDr. Ing. Heleny Horové, insolvenční správkyně dlužníka PALCOR CZECH s. r. o., o uznání pohledávek věřitelů UniCredit a UniCredit Corpotate na přezkumném jednání konaném dne 16. 11. 2010 u Městského soudu v Praze sp. zn. , a o návrhu, aby Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování práv stěžovatelů a přikázal provést nové přezkoumání těchto pohledávek, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 1. 2011 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí insolvenční správkyně a vydání rozhodnutí, jímž by Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování práv stěžovatelů a přikázal provést nové přezkoumání předmětných pohledávek s tvrzením, že postupem městského soudu a insolvenční správkyně byla porušena jejich základní práva garantovaná v a v d.

K důvodům své ústavní stížnosti uvedli stěžovatelé, že jsou věřiteli, kteří řádně přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. vůči dlužníkovi PALCOR CZECH s. r. o. V průběhu celého insolvečního řízení (pozn. zahájeno dne 14. 4. 2010) rozporovali pravost, výši i pořadí pohledávek přihlášených věřitelů UniCredit a UniCredit Corpotate. Poté, kdy byl zjištěn úpadek dlužníka, nařídil soud na 16. 11. 2010 přezkumné jednání a na něj navazující schůzi věřitelů. Přezkumné jednání se tak konalo v době, kdy byly publikovány a široce diskutovány závěry pléna Ústavního soudu týkající se popěrného práva věřitelů obsažené v nálezu

sp. zn.

ze dne 1. 7. 2010 (241/2010 Sb.). Dne 12. 11. 2010 doručili stěžovatelé insolvenčnímu správci (v rozhodném období vykonával tuto funkci Ing. J. K.) písemnou výzvu k popření předmětných pohledávek. Na přezkumném jednání byly přezkoumány předmětné pohledávky, které však správce nepopřel (uznal). V reakci na tuto skutečnost učinili stěžovatelé vůči předmětným pohledávkám popěrné úkony samostatně, a to ústně i písemně. V písemném popěrném úkonu stěžovatelé upozornili soud na skutečnost, že ust. , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), které soud zamýšlí v předmětné věci aplikovat, je protiústavní a bylo s účinností k 31. 3. 2011 zrušeno Ústavním soudem. Insolvenční soud, aniž by se s popěrným úkonem jakkoliv vypořádal a řádně odůvodnil své stanovisko, přesto aplikoval ust. , podle něhož stěžovatelé nemají na popěrný úkon právo. Insolvenční soud v souladu s tím na následné schůzi věřitelů jednal tak, jako by předmětné pohledávky byly řádně přezkoumány a přiznal UniCredit a UniCredit Corpotate hlasovací právo, které vahou svých hlasů rozhodly o zásadních otázkách pro řízení (způsob řešení dlužníkova úpadku, odvolání insolvenčního správce a volba nového). Stěžovatelé jsou tak přesvědčeni o tom, že není možné, aby orgány veřejné moci aplikovaly zákonná ustanovení, pokud jim je známo, že tato při aplikaci porušují práva nebo svobody účastníků zaručené ústavním pořádkem. Pokud tak činí, jedná se z jejich strany o závažné pochybení a neúctu k základním hodnotám právního státu. Stěžovatelé dále uvedli, že postup soudu nebyl završen žádným formálním rozhodnutím, když ten bez jakéhokoliv vysvětlení ignoroval jejich popěrný úkon a jedná se tak o nezákonný zásah orgánu veřejné moci.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost dle písm. d) y (dále jen " ") tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (ust. ). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ( y), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je pak nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 21. 12. 2010). Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde stěžovateli je k dispozici obrana daná celým právním řádem, neboť Ústavní soud na sebe nemůže bez dalšího atrahovat právo přezkumu činnosti orgánů veřejné moci.

Ústavní soud předně uvádí, že nepřihlížel k argumentací stěžovatelů stran přiznání a výkonu hlasovacích práv věřitelů, jejichž pohledávky byly stěžovateli popřeny, neboť rozhodnutí, jež bylo přijato stěžovateli tvrzenými hlasování nezpůsobilými věřiteli (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. ), v rozsahu výroku III. (odvolání dosavadního a ustanovení nového insolvenčního správce), proti němuž není odvolání přípustné, stěžovatelé ústavní stížností nenapadli a v rozsahu výroků I. (zamítnutí návrhu na reorganizaci dlužníka) a II. (prohlášení konkursu na majetek dlužníka) podali odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, o němž bylo rozhodnuto dne 17. 2. 2011.

Ve zbývajícím rozsahu (argumentace stěžovatelů stran jejich popěrného práva v době odložené vykonatelnosti nálezu

sp. zn.

) je třeba považovat dle názoru Ústavního soudu ústavní stížnost stěžovatelů za nepřípustnou, když z obsahu ústavní stížnosti a z Insolvenčního rejstříku je zřejmé, že stěžovatelé dne 5. 11. 2010 podali vůči věřiteli UniCredit a insolvenčnímu správci žalobu na určení neplatnosti zástavních smluv a na určení neexistence zástavních práv podle ust. , která je projednávána jako incidenční spor a dále, že dne 16. 12. 2010 podali žaloby na popření pohledávek věřitelů UniCredit a UniCredit Corpotate, a to s totožnou argumentací jakou uvedli v ústavní stížnosti, které jsou rovněž vedeny jako incidenční spory. Vzhledem k výše uvedenému mají stěžovatelé k dispozici jiný procesní prostředek k ochraně svých veřejných subjektivních práv, než je ústavní stížnost, přičemž rozhodnutí o tomto prostředku ochrany bude moci být předmětem též dalšího přezkoumávání ze strany Ústavního soudu (obdobně viz usnesení

sp. zn.

ze dne 14. 12. 2010). Za situace, kdy je možné porušení základních práv napravitelné samotnými obecnými soudy, je podání ústavní stížnosti předčasné. Zásah Ústavního soudu lze v souladu s principem minimalizace zásahů Ústavního soudu považovat až za krajní prostředek k ochraně základních práv stěžovatelů.

Ústavní soud v daném případě důkladně vážil, zda vzhledem k postupu soudu na přezkumném jednání dne 16. 11. 2010 (poučení účastníků dle ust. v současném - Ústavním soudem derogovaném znění) a jeho následné pasivitě vůči ústním a písemným podáním stěžovatelů, neznamená shora uvedený postup odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), resp. zda výše uvedené procesní prostředky, jež stěžovatelům dává k dispozici právní řád České republiky, umožňují efektivní ochranu jejich práv a zda skýtají záruky ústavně souladného procesu. Při svých úvahách vycházel Ústavní soud ze zásady iura novit curia, tedy že soud zná právo, a to včetně judikatury Ústavního soudu, ve které se Ústavní soud opakovaně vyjádřil k intertemporálním účinkům svých nálezů, u nichž, kupř. za tím účelem, aby měl normotvůrce dostatečný časový prostor protiústavní úpravu nahradit normou ústavně konformní, odložil jejich vykonatelnost [viz např. bod 54 nálezu

sp. zn.

ze dne 8. 7. 2010 (244/2010 Sb.)], přičemž Ústavní soud opakovaně formuloval požadavky vyplývající pro obecné soudy z příkazu obsaženého v y, podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby [viz např. bod 15 nález

sp. zn.

ze dne 2. 4. 2009 (N 81/53 SbNU 23)]. Proto Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že by nedodržel princip subsidiarity vysvětlený shora, pokud by o ústavní stížnosti rozhodoval.

S ohledem na tyto závěry posoudil Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný, který soudce zpravodaj, usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle ve spojení s ust. .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2011

Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost dle písm. d) y (dále jen " ") tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (ust. ). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ( y), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je pak nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 21. 12. 2010). Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde stěžovateli je k dispozici obrana daná celým právním řádem, neboť Ústavní soud na sebe nemůže bez dalšího atrahovat právo přezkumu činnosti orgánů veřejné moci.

Ústavní soud předně uvádí, že nepřihlížel k argumentací stěžovatelů stran přiznání a výkonu hlasovacích práv věřitelů, jejichž pohledávky byly stěžovateli popřeny, neboť rozhodnutí, jež bylo přijato stěžovateli tvrzenými hlasování nezpůsobilými věřiteli (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. ), v rozsahu výroku III. (odvolání dosavadního a ustanovení nového insolvenčního správce), proti němuž není odvolání přípustné, stěžovatelé ústavní stížností nenapadli a v rozsahu výroků I. (zamítnutí návrhu na reorganizaci dlužníka) a II. (prohlášení konkursu na majetek dlužníka) podali odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, o němž bylo rozhodnuto dne 17. 2. 2011.

Ve zbývajícím rozsahu (argumentace stěžovatelů stran jejich popěrného práva v době odložené vykonatelnosti nálezu

sp. zn.

) je třeba považovat dle názoru Ústavního soudu ústavní stížnost stěžovatelů za nepřípustnou, když z obsahu ústavní stížnosti a z Insolvenčního rejstříku je zřejmé, že stěžovatelé dne 5. 11. 2010 podali vůči věřiteli UniCredit a insolvenčnímu správci žalobu na určení neplatnosti zástavních smluv a na určení neexistence zástavních práv podle ust. , která je projednávána jako incidenční spor a dále, že dne 16. 12. 2010 podali žaloby na popření pohledávek věřitelů UniCredit a UniCredit Corpotate, a to s totožnou argumentací jakou uvedli v ústavní stížnosti, které jsou rovněž vedeny jako incidenční spory. Vzhledem k výše uvedenému mají stěžovatelé k dispozici jiný procesní prostředek k ochraně svých veřejných subjektivních práv, než je ústavní stížnost, přičemž rozhodnutí o tomto prostředku ochrany bude moci být předmětem též dalšího přezkoumávání ze strany Ústavního soudu (obdobně viz usnesení

sp. zn.

ze dne 14. 12. 2010). Za situace, kdy je možné porušení základních práv napravitelné samotnými obecnými soudy, je podání ústavní stížnosti předčasné. Zásah Ústavního soudu lze v souladu s principem minimalizace zásahů Ústavního soudu považovat až za krajní prostředek k ochraně základních práv stěžovatelů.

Ústavní soud v daném případě důkladně vážil, zda vzhledem k postupu soudu na přezkumném jednání dne 16. 11. 2010 (poučení účastníků dle ust. v současném - Ústavním soudem derogovaném znění) a jeho následné pasivitě vůči ústním a písemným podáním stěžovatelů, neznamená shora uvedený postup odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), resp. zda výše uvedené procesní prostředky, jež stěžovatelům dává k dispozici právní řád České republiky, umožňují efektivní ochranu jejich práv a zda skýtají záruky ústavně souladného procesu. Při svých úvahách vycházel Ústavní soud ze zásady iura novit curia, tedy že soud zná právo, a to včetně judikatury Ústavního soudu, ve které se Ústavní soud opakovaně vyjádřil k intertemporálním účinkům svých nálezů, u nichž, kupř. za tím účelem, aby měl normotvůrce dostatečný časový prostor protiústavní úpravu nahradit normou ústavně konformní, odložil jejich vykonatelnost [viz např. bod 54 nálezu

sp. zn.

ze dne 8. 7. 2010 (244/2010 Sb.)], přičemž Ústavní soud opakovaně formuloval požadavky vyplývající pro obecné soudy z příkazu obsaženého v y, podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby [viz např. bod 15 nález

sp. zn.

ze dne 2. 4. 2009 (N 81/53 SbNU 23)]. Proto Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že by nedodržel princip subsidiarity vysvětlený shora, pokud by o ústavní stížnosti rozhodoval.

S ohledem na tyto závěry posoudil Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný, který soudce zpravodaj, usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle ve spojení s ust. .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2011

Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj