Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2136/13

Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Eduarda Stejskala, zastoupeného JUDr. Alešem Jiráskem, advokátem, AK Jirásek s. r. o. se sídlem v Praze 1, Nekázanka 880/11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2013 č. j. -199, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2011 č. j. -146 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2010 č. j. -114, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným dne 10. 7. 2013 se Eduard Stejskal (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 160 000,- Kč s příslušenstvím, jako nedoplatku ceny prodaného obchodního podílu ve společnosti ATP schody s. r. o.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 25. 1. 2010 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "nalézací soud") žalovanému Milanu Petráčkovi uložil povinnost uhradit žalobci ve stanovené lhůtě částku 80 000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 80 000,- Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Dne 24. 8. 2011 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání obou účastníků řízení rozsudek nalézacího soudu ze dne 25. 1. 2010 změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 50 000,- Kč s příslušenstvím; ohledně požadavku na zaplacení částky 30 000,- Kč s příslušenstvím, částky 40 000,- Kč s příslušenstvím a částky 40 000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl; dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudy obou stupňů k rukám jeho právního zástupce ve stanovené lhůtě částku 34 698,48 Kč. Takto byl rozsudek nalézacího soudu fakticky podle potvrzen v přisuzujícím výroku co do částky 50 000,- Kč s příslušenstvím, potvrzen v zamítavém výroku co do částky 80 000,- Kč s příslušenstvím a podle změněn tak, že žaloba byla zamítnuta i co do další částky 30 000,- Kč s příslušenstvím. V poučení o dovolání odvolací soud uvedl, že proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam; proti výroku, který má charakter měnícího výroku, lze podat dovolání; proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné.

Dne 16. 4. 2013 dovolací soud k dovolání žalobce, jehož přípustnost a důvod opřel o ustanovení resp. , řízení o "dovolání" proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 25. 1. 2010 zastavil z důvodu nedostatku funkční příslušnosti (výrok I.), v rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné, a v rozsahu, v němž žalobce brojil proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 50 000,- Kč s příslušenstvím, dovolání odmítl jako subjektivně nepřípustné.

Dovolací soud neshledal dovolání objektivně přípustným ani v rozsahu, v němž směřovalo proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zamítnut návrh na zaplacení 80 000,- Kč s příslušenstvím (byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku nalézacího soudu), a proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek nalézacího soudu tak, že byl (dále) zamítnut návrh na zaplacení 30 000,- Kč. Bylo tomu tak proto, že předmětem řízení byl nárok obsahující dělitelné plnění, přičemž nalézací soud návrhu vyhověl jen zčásti (co do 80 000,- Kč) a ve zbytku (tj. rovněž co do 80 000,- Kč) jej zamítl. Odvolací soud potvrdil zamítavý výrok a z části (co do 50 000,- Kč) i vyhovující výrok rozsudku nalézacího soudu.; ten pak dále zčásti (co do 30 000,- Kč) změnil tak, že návrh zamítl. Rozsudkem odvolacího soudu tak došlo k rozštěpení uplatněného práva na tři práva se samostatným skutkovým základem (80 000,- Kč, 50 000,- Kč a 30 000,- Kč). Přípustnost dovolání je třeba v takových případech posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně. Spor o zaplacení ceny obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným je obchodní věcí, přičemž podle ustanovení v obchodních věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 100 000,- Kč, je dovolání nepřípustné. Jelikož dovoláním dotčenými částmi prvního výroku rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodováno o zaplacení částek 80 000,- Kč, resp. 30 000,- Kč, dovolání s ohledem na ustanovení přípustné není.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zaručující právo na spravedlivý proces. Zásah spatřoval zejména v "porušení principu řádného odůvodnění napadených rozsudků tak, jak to ukládají obecným soudům procesní předpisy (ust. )." Zásadní pochybení spatřoval ve způsobu, jakým obecné soudy hodnotily relevantní listinné důkazy, a to zejména smlouvu o převodu obchodního podílu ze dne 12. 3. 2008 a ujednání o společném záměru ze dne 15. 5. 2007.

Stěžovatel polemizoval s právními závěry nalézacího soudu a odvolacího soudu, a "další případ nesprávné aplikace procesních předpisů, resp. porušení procesních předpisů" spatřoval ve způsobu, jakým se dovolací soud vypořádal s přípustností jeho dovolání, zejména pokud jde o jeho tvrzení o tzv. rozštěpení původně uplatňovaného práva, za situace, kdy dovolání pro stěžovatele představovalo poslední prostředek k ochraně práva.

Obecné soudy se podle stěžovatele v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně nevypořádaly se všemi jeho relevantními námitkami a argumenty, důkazy nesprávně hodnotily a svá rozhodnutí tak nedostatečně odůvodnily. Skutkové a právní závěry soudu byly dle stěžovatele v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly; jednalo se tak prý o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního (logického) základu, v důsledku čehož došlo k porušení práva stěžovatele "na spravedlivé rozhodnutí věci a současně k uložení povinnosti k plnění, která je v důsledku podstatných vad řízení před obecnými soudy a nesprávného zhodnocení provedených důkazů protiprávní."

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele, že řízení před obecnými soudy nebylo spravedlivé, neboť jeho věc byla nalézacím soudem a odvolacím soudem nesprávně právně posouzena, a že dovolací soud porušil jeho základní právo na spravedlivý proces z hlediska přístupu k tomuto soudu tzv. neústavním "rozštěpením" nároku.

K přesvědčení stěžovatele o nesprávném hodnocení relevantních listinných důkazů Ústavní soud uvádí, že není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997

sp. zn.

(N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006

sp. zn.

(N 154/42 SbNU 257)], nebo že se jednalo o rozhodnutí soudů evidentně svévolná či jinak zjevně neodůvodněná. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

(N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud posuzuje celkovou spravedlivost řízení, které k vydání napadeného rozhodnutí vedlo, nikoliv, jak stěžovatel požadoval, "spravedlivost" rozhodnutí samotného.

Řada tvrzení uvedená stěžovatelem v ústavní stížnosti měla povahu tvrzení obecných. Ústavní soud k takovým obecným tvrzením o porušení základních práv a svobod připomíná, že z hlediska náležitostí návrhu na zahájení řízení, stanovených v ve spojení s ust. cit. zákona, nepostačuje pouhé formální uvedení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod vymezených v ě, d (dále jen " "), Úmluvě či jiných pramenech základních práv a svobod. Tvrzený zásah do základních práv a svobod musí být v ústavní stížnosti odůvodněn konkrétními skutečnostmi a vadami, a to argumentací ústavněprávní či lidskoprávní, nikoliv pouhou polemikou s právním posouzením věci obecnými soudy. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti totiž není oprávněn ani povinen na konkrétní ústavněprávní námitky stěžovatelů jakkoliv usuzovat či je dovozovat, a ve shromážděných podkladech pro ně hledat relevantní ústavněprávní důvody.

K tvrzení stěžovatele, že dovolací soud porušil jeho základní právo na spravedlivý proces z hlediska přístupu k tomuto soudu tzv. neústavním "rozštěpením" žalovaného nároku, Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelem uplatněný dovolací důvod stanovený v směřoval k výroku ve věci samé, jímž byl rozsudek nalézacího soudu změněn tak, že žaloba byla zamítnuta i co do další částky 30 000,- Kč s příslušenstvím. Uvedeným "dovoláním dotčeným výrokem" rozsudku odvolacího soudu tak bylo rozhodnuto o plnění nedosahujícím limitu přípustnosti dovolání stanoveného v pro obchodní věci ve výši 100 000,- Kč. V této části tudíž bylo dovolání posouzeno souladně se zákonem ) jako nepřípustné, což samo o sobě nemůže založit jakýkoliv zásah do práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k dovolacímu soudu. Stejně tak i závěry dovolacího soudu o subjektivní nepřípustnosti dovolání proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl žalovaný zavázán zaplatit stěžovateli částku 50 000,- Kč, jsou ústavně nezpochybnitelné (odpovídají zjevně ustálené judikaturní praxi i doktríně).

Ústavní soud neakceptoval ani tvrzení stěžovatele o nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí; naopak je toho názoru, že všechna tato rozhodnutí dostatečně obsahovala důvody, na nichž byla založena.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu