Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2371/13

Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2013 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele Ing. Jindřicha Šády, zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem Ph.D., advokátem se sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -20 ze dne 24. 4. 2013 a o návrhu na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Dne 2. 8. 2013 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu č. j. -20 ze dne 24. 4. 2013, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. ze dne 9. 10. 2012 a věc byla tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že postupem Nejvyššího soudu, který rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle d (dále jen ""), y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť jeho věc nebyla projednána veřejně a za jeho přítomnosti. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení řešil otázku pro další průběh řízení zcela zásadní, a to, zda posuzované jednání naplnilo znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle , , ve znění pozdějších předpisů. Další řízení před obecnými soudy již bude mít toliko formální charakter, neboť tyto budou vysloveným právním názorem vázány. Argument, že veřejnost a přítomnost stěžovatele byla a nadále bude zachována v řízení před městským soudem, resp. před Obvodním soudem pro Prahu 10, nemůže v těchto souvislostech obstát. Smyslem citovaných ústavních principů je zachovat veřejnost a osobní přítomnost toho, proti němuž se trestní řízení vede, tam, kde dochází ke konstituování rozhodujících skutkových a právních závěrů, které mohou vést k jeho odsouzení. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v dovolacím řízení nebyla dostatečně šetřena podstata a smysl těchto ústavně zaručených práv, proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby svým nálezem usnesení Nejvyššího soudu č. j. -20 ze dne 24. 4. 2013 zrušil a aby do doby, než bude o ústavní stížnosti rozhodnuto, odložil vykonatelnost napadeného usnesení dle .

II.

Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda jsou splněny veškeré zákonné předpoklady pro její meritorní projednání.

Institut ústavní stížnosti je založen na principu subsidiarity, tzn., platí, že ústavní stížnost je přípustná pouze tehdy, jestliže stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval ( ). Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně odmítl jako nepřípustnou ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 34, str. 321 a násl., usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

, publikováno tamtéž, svazek 40, usnesení č. 4, str. 781 a násl., nověji pak např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.

V nyní projednávané věci rozhodl Nejvyšší soud usnesením č. j. -20 ze dne 24. 4. 2013 tak, že zrušil rozhodnutí městského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, které stěžovatel napadl svou ústavní stížností, tedy nebylo rozhodnutím konečným, Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle . Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Toliko nad rámec výše uvedeného Ústavní soud podotýká, že se problematikou rozhodování Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání v návaznosti na y ČR, y a Úmluvy již v minulosti opakovaně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že jelikož před dovolacím soudem neprobíhá zjišťování skutkového stavu a dovolací soud musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím, případně soudem odvolacím, může zákonodárce Nejvyššímu soudu umožnit, aby v určitých případech rozhodl, zda bude jednat veřejně či nikoli (srov. nález

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 143, str. 122, usnesení

sp. zn.

, publikováno tamtéž svazek 33, usnesení č. 31, str. 521 nebo usnesení

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Nejvyšší soud konal neveřejné zasedání na podkladě ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů; jeho postup tedy měl zákonnou oporu. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení zabýval toliko otázkou právního posouzení skutku, lze na jeho postup v plné míře aplikovat závěry v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, z čehož plyne, že projednání věci v neveřejném zasedání nekonstituovalo neoprávněný zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2013

Michaela Židlická, v. r.

soudce zpravodaj