Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1813/13

Ústavní soud rozhodl dne 23. července 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Bohuslava Veselého, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým advokátem se sídlem Kolín, Sladkovského 13, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. listopadu 2009 č. j. -6, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2011 č. j. -35 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2013 č. j. -75, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení a d (dále jen " "), y ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z připojených usnesení napadených ústavní stížnosti vyplývá, že Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, jímž tento soud odmítl podání stěžovatele ze dne 12. 3. 2009, doplněné podáním ze dne 20. 5. 2009. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podání i přes jeho doplnění k řádné výzvě soudu podle , ve znění před novelou provedenou , obsahuje vady, které brání dalšímu postupu a jednání ve věci. Z podání je pouze patrno, že stěžovatel požaduje zaplacení částky 5 000 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy. Stěžovatel však již srozumitelně a úplně nevylíčil rozhodující skutečnosti, z nichž by bylo možné zjistit, který státní orgán a kdy se dopustil nesprávného úředního postupu, v čem žalobce tuto nesprávnost spatřuje, kdy se o něm dozvěděl a zda mu tím vznikla škoda, v jaké výši a kdy se o výši škody dozvěděl, zda a jaká mu vznikla imateriální újma, zda nárok na náhradu škody a imateriální újmy uplatnil u příslušného úřadu a pokud ano, kdy tak učinil.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně bezdůvodné podle

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí argumentaci, která by měla patrně podpořit jeho tvrzení o opodstatněnosti nároku na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 5 000 000 Kč, jež mu měla vzniknout postupem Policie ČR nešetřením oznámené trestné činnosti na policisty, ve vazbě na postup ve věci č. j. OŘKH 754/1-2005 vedené na OŘ-PČR v Kutné Hoře, a to za podpory různých složek Policie ČR, žalované, jakož i Krajského státního zastupitelství v Praze. Státním orgánům vytýká stalinistické a mafiánské praktiky, užívané při jeho sledování. Je přesvědčen, že tvrzení, že jeho žaloba nemá náležitosti, je nepravdivé a tendenční za účelem upřít mu právo podle a y. Poukazuje na to, že na uvedené činnosti se podílí někteří soudci Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 a 7.

Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu u ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [ , 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. A to za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Podle ustanovení usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že napadenými rozhodnutími nebylo rozhodováno o meritu věci, tedy o nároku stěžovatele na zaplacení nemajetkové újmy. Jeho návrh byl odmítnut, neboť přes výzvu podle ustanovení k jeho doplnění spojenou s řádným poučením nebylo ve stanovené lhůtě podání doplněno tak, aby návrh mohl být věcně projednán.

Posouzení náležitostí návrhu na zahájení řízení spadá výhradně do pravomoci civilních soudů a Ústavnímu soudu, jak bylo shora předesláno, nepřísluší jejich závěry vyplývající z podústavního práva jakkoliv přehodnocovat. Z hlediska ústavnosti pak řádně odůvodněným závěrům vysloveným v napadených rozhodnutích ohledně vad podání bránících projednání návrhu stěžovatele, Ústavní soud nemá co vytknout.

Lze tedy uzavřít, že soudy rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti. Sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat důvodnost ústavní stížnosti. Proto byl návrh podle ustanovení mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. července 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu