Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2285/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Bohuslava Veselého, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem, se sídlem Sladkovského 13, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -96 ze dne 9. dubna 2014, usnesení Městského soudu v Praze č. j. -50 ze dne 24. září 2013, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. -45 ze dne 12. června 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. července 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná y a a d (dále jen "").

Stěžovatel rekapituluje průběh řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 1 i dalších řízení, které spolu dle jeho přesvědčení souvisí, přičemž porušení tvrzených ústavních práv spatřuje v postupu soudů, které věcně nerozhodly o jeho žalobě dle , kterou podal za účelem rozkrytí postupu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, údajně kryjícího zločiny komunismu v jeho studijní věci. Dle jeho názoru se tím chce Česká republika zbavit odpovědnosti za to, že soud ve věci více než 11 let úmyslně nejednal. Stěžovatel má za to, že pokud by soud žádanou povinnost žalované uložil, nemohlo by se stát, že by žalovaná nyní popírala postup StB vůči osobě stěžovatele před 17. 11. 1989. Napadené usnesení odvolacího soudu, postavené na nesprávném právním názoru, považuje za formalistické, přičemž vyslovuje názor, že justice je povinna o jeho žalobě rozhodnout, neboť jde o otázku zásadního právního významu. Za formalistické označuje i rozhodnutí dovolacího soudu.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo odmítnuto podání stěžovatele ze dne 25. 4. 2000 pro jeho nesrozumitelnost. Dalším napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo k odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl s tím, že dovolací důvod nebyl vymezen způsobem stanoveným v ve vazbě na a pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Ústavní soud předesílá, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), v ustanovení přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných muu, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti je nutné v prvé řadě zdůraznit, že napadenými rozhodnutími nebylo rozhodováno o meritu věci, tedy o nároku stěžovatele, který vznesl návrhem ze dne 25. 4. 2000. Návrh byl totiž odmítnut z důvodu, že přes výzvu soudu podle ustanovení nebyly odstraněny jeho vady a nebylo pro ně možné v řízení pokračovat. Byť se tedy lze se stěžovatelem ztotožnit v tom, že se soud jeho podáními začal zabývat až s odstupem mnoha let (vzhledem ke ztrátě podání a nutné rekonstrukci spisu), tato skutečnost sama o sobě nevede k tomu, že by soud již bez dalšího musel rozhodnout o meritu věci, jak se domnívá stěžovatel. Soud musel v prvé řadě posoudit, zda podání umožňuje, aby se jím mohl zabývat, tedy zda je věcně projednatelné. Protože k takovému závěru nedospěl, vyzval stěžovatele k odstranění vad podání za současného poučení o následcích nedoplnění návrhu. Pokud se výzva minula účinkem, soud neměl jinou možnost, než nesrozumitelné podání odmítnout.

Jak již Ústavní soud připomněl v usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 7. 2013, jímž z obdobných důvodů odmítl jinou ústavní stížnost stěžovatele, posouzení náležitostí návrhu na zahájení řízení spadá výhradě do pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry vyplývající z podústavního práva jakkoliv přehodnocovat. Stejně jako v poukazované věci, i v nyní posuzovaném případě nelze řádně odůvodněným závěrům vysloveným v napadených rozhodnutích ohledně vad podání, které brání projednání stěžovatelova návrhu, cokoli vytknout.

Základní právo každého na přístup k soudu neznamená, že není nutné, s odkazem na ústavní zakotvení tohoto práva, respektovat procesní náležitosti podání (v konkrétním případě žaloby). Právo na přístup k soudu je nutno interpretovat tak, že každý má právo, aby jeho věc projednal a rozhodl nestranný a nezávislý soud, přičemž bližší procesní podmínky přístupu k soudu stanoví zákon. Tyto podmínky musí odpovídat požadavku srozumitelnosti, předvídatelnosti a transparentnosti, což v daném případě zjevně splněno nebylo.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2014

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu