Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 578/13

Ústavní soud rozhodl dne 11. července 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny M. (jedná se o pseudonym), právně zastoupené Mgr. Janem Burdychem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 398/4, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. , za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť jím měla být porušena její základní práva garantovaná článkem 36 odst. 1 d (dále jen " ").

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. byla stěžovatelka (v trestní věci "obžalovaná") uznána vinnou zločinem týraní svěřené osoby podle ustanovení , odst. 2 písm. c), d) a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle ustanovení , d) a odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za což jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let za podmíněného odložení výkonu trestu na zkušební dobu v trvání 5 let, nad obžalovanou byl dále vysloven dohled a podle tr. zákoníku bylo obžalované stanoveno omezení spočívající v zákazu požívání alkoholických nápojů během zkušební doby.

Těchto trestných činů se dle zjištění Městského soudu v Brně stěžovatelka dopustila zkráceně řečeno tím, že opakovaně fyzicky i psychicky týrala své dcery Evu a Pavlínu (jedná se o pseudonymy). V jejich přítomnosti požívala ve zvýšené míře alkoholické nápoje, opomíjela péči o nezletilé a neposkytovala jim dostatek stravy. U obou dcer se vyvinul syndrom týraného dítěte. Dále ohrozila výchovu svého syna Jiřího M. (jedná se o pseudonym) tím, že před ním ve zvýšené míře požívala alkoholické nápoje, nebyla mu schopna poskytnout péči odpovídající věku poškozeného, neposkytovala mu dostatek stravy v míře požadované věkem poškozeného a před poškozeným opakovaně napadala své dcery Evu a Pavlínu.

Stěžovatelka i státní zástupce se po vyhlášení rozsudku městským soudem dne 29. 3. 2012 vzdali práva na odvolání a prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění rozsudku. Stěžovatelka jako obžalovaná dále prohlásila, že si nepřeje, aby v její prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby. Ve věci tak byl podle ustanovení § 129 odst. 2 trestního řádu (dále jen "tr. řádu") vyhotoven zjednodušený písemný rozsudek, který neobsahuje odůvodnění.

II.

V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že se Městský soud v Brně bez řádného zdůvodnění nezabýval listinnými a věcnými důkazy předloženými stěžovatelkou a důkazními návrhy na výslech svědků.

Stěžovatelka dále tvrdí, že ji uvedený trestní soud shledal vinnou na základě výpovědi svědků, kteří byli ovlivněni ze strany tehdejšího manžela obžalované, Jiřího M. (jedná se o pseudonym) staršího.

III.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti ústavní stížnosti, stanovené . K těmto formálním náležitostem patří především přípustnost ústavní stížnosti a dodržení zákonné lhůty pro její podání. V projednávané věci není splněna ani jedna z uvedených podmínek meritorního projednání ústavní stížnosti.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah a je stanoven v . Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, kdy navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny opravné prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (viz usnesení

sp. zn.

,

,

,

dostupné v databázi NALUS). Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka veškeré dostupné opravné prostředky nevyužila, neboť proti prvoinstančnímu rozsudku nepodala odvolání.

Ve své ústavní stížnosti se stěžovatelka k problému přípustnosti vyjadřuje v tom smyslu, že si je vědoma nevyčerpání možných opravných prostředků, míní však, že ústavní stížnost je přesto přípustná, neboť napadeným rozhodnutím došlo k extrémnímu vybočení z mezí ústavnosti. Podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle § 75 odst. 1 uvedeného zákona, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Stěžovatelka se domnívá, že by se v její věci měla aplikovat výjimka stanovená v § 75 odst. 2. Dále stěžovatelka poukazuje na své dlouhodobé psychické problémy, které jí v době vzdání se odvolání bránily plně pochopit důsledky svého jednání.

Z vyjádření Městského soudu v Brně vyplývá, že odsouzená se vzdala práva podat odvolání a souhlasila, že netrvá na písemném vyhotovení odůvodnění, bezprostředně po vyhlášení rozsudku a po poradě s obhájcem, jak je zřejmé z protokolu o hlavním líčení, musela být tedy obeznámena s důsledky svého prohlášení.

Městské státní zastupitelství ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukazuje na nesplnění zákonných podmínek pro přípustnost ústavní stížnosti, vzhledem k tomu, že stěžovatelka nevyčerpala veškeré procesní prostředky, které jí dává tr. řád. Stěžovatelka byla v době vzdání se odvolání plně způsobilá k právním úkonům, ve věci byla řádně zastoupena obhájcem a svůj projev vůle, spočívající ve vzdání se odvolání, učinila v rámci hlavního řízení jasně a srozumitelně. Prohlášení o vzdání se odvolání je navíc ve smyslu § 250 odst. 1 tr. řádu neodvolatelným právním úkonem. Státní zastupitelství má také za to, že podaná ústavní stížnost podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.

Z odůvodnění ústavní stížnosti není zřejmé nic, co vzbuzovalo pochybnost, že se stěžovatelka platně vzdala odvolání ve smyslu § 250 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatelka uvádí pouze vágní tvrzení o svém špatném psychickém stavu v době, kdy původní řízení probíhalo; tato tvrzení nijak blíže nedokládá. Nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatelka nebyla schopna chápat význam a smysl trestního řízení, resp. samotného úkonu vzdání se odvolání - tedy skutečnost, že se tak vyhlášený rozsudek stává pravomocným a nezměnitelným. Za významné považuje Ústavní soud i to, že stěžovatelka byla v původním řízení zastoupena advokátem.

Pokud jde o posuzování podmínek aplikace ustanovení , je třeba poukázat na kritéria stanovená v dosavadní judikatuře; Ústavní soud v minulosti vyložil, že citované ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla přípustnosti ústavní stížnosti, kterou je však třeba vykládat restriktivním způsobem. Vedle dodržení jednoroční lhůty je podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti, nesplňující předpoklady přípustnosti, i podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele z hlediska jejího významu [srov. např. nález ze dne 22. 10. 2003 , Sb. n. u., sv. 31, str. 101 (109); usnesení ze dne 21. 8. 2003 , http://nalus.usoud.cz; z komentářové literatury srov. Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: , ASPI, a. s., 2007, str. 385 a násl.; Filip, Holländer, Šimíček: - Komentář, 2. vydání, C. H. Beck 2007, str. 574 a násl.] (usnesení IV.ÚS 836/09 dostupné v databázi NALUS).

Námitky stěžovatelky zmíněný výjimečný ráz nemají. Stěžovatelka tím, že zpochybňuje věrohodnost jednotlivých svědků, vyjadřuje fakticky toliko subjektivní nesouhlas se skutkovým stavem, jak byl nalézacím soudem zjištěn. Ústavní soud je tak stavěn do role další superrevizní instance trestního soudnictví, jež mu ovšem nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 y); není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat.

Dále je třeba konstatovat, že i v případě, že by Ústavní soud mohl projednávanou stížnost akceptovat jako přípustnou, musel by ji odmítnout jako opožděnou dle . Stěžovatelka sama v ústavní stížnosti nikterak nepopírá, že stížnost podává takřka rok poté, kdy ve věci rozhodoval Městský soud v Brně, a kdy byla seznámena s obsahem odsuzujícího rozsudku. Lhůta dvou měsíců k podání ústavní stížnosti dle je lhůtou kogentní a Ústavní soud ji nemůže prominout ani prodloužit.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako nepřípustnou, neboť nebyl shledán důvod k postupu podle uvedeného zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2013

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj