Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3518/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Vladimíra Šány, Mgr. Miroslavy Kurzové a Jany Horné, zastoupených Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Na Střelnici 39, Olomouc, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. -622 ze dne 6. srpna 2012, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. -577 ze dne 11. října 2011 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. -525 ze dne 24. února 2011 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další náležitosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelé s odkazem na porušení principů a práv zakotvených v ., , - odst. 4, a d a v Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Olomouci rozsudkem č. j. -525 ze dne 24. února 2011 zamítl žalobu stěžovatelů, aby žalovaný MEZ Mohelnice, státní podnik, "v likvidaci" (dále jen "žalovaný") byl povinen uzavřít se stěžovateli jako právními nástupci původní žalobkyně Miroslavy Šánové dohodu o vydání věcí nemovitých dle zákona č. 87/91 Sb. ve znění novel ve smyslu , dle kterých by žalovaný byl povinen vydat stěžovatelům v tomto rozsudku specifikované nemovitosti zapsané na LV č. X pro k.ú. Lutín, obec L., okres Olomouc, u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrálního pracoviště Olomouc (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu řízení (výrok II.) a České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení státu (výrok III.). K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem č. j. -577 ze dne 11. října 2011 rozsudek soudu prvního stupně ohledně části tam uvedených nemovitostí zrušil a řízení zastavil (výrok I.), ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení státu (výrok IV.). Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud rozsudkem č. j. -622 ze dne 6. srpna 2012 zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).

Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím obsahem. Ačkoli stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním a Nejvyšší soud se dovoláním meritorně zabýval, zrušení rozsudku Nejvyššího soudu č. j. -622 ze dne 6. srpna 2012 v petitu ústavní stížnosti nepožadovali. V pochybnostech jednal Ústavní soud ve prospěch stěžovatelů, neboť stěžovatelé v ústavní stížnosti rozsudek Nejvyššího soudu citovali a je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu, které je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytoval ( a 4 ). Tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí ústavní stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004, č. 57567/00, in ASPI). Ústavní soud pak vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti a má za to, že ústavní stížnost směřuje i proti rozsudku Nejvyššího soudu.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že obecné soudy rozhodly v rozporu se smyslem zákona a rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 31. srpna 2000, jakož i ostatní judikaturou, včetně judikatury Ústavního soudu, když při posuzování otázky, zda právní předchůdkyně stěžovatelů byla v době nacistické okupace vystavena rasové perzekuci, postupovaly příliš restriktivně a formalisticky bez dostatečného uvážení okolností konkrétního případu. Tuto argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti a jejím následném doplnění podrobněji rozvedli. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a stejně jako v usnesení

sp. zn.

ze dne 14. března 2013, jímž rozhodl o obdobné věci týchž stěžovatelů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to ze stejných důvodů, které zopakuje.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelů se způsobem, jakým obecné soudy aplikovaly judikaturu týkající se problematiky rasové perzekuce na jejich případ. Ústavní soud pokládá na tomto místě za vhodné poznamenat, že právě otázkou ústavní konformity posouzení rasové perzekuce právní předchůdkyně stěžovatelů ze strany obecných soudů se již Ústavní soud zabýval, a to ve věci

sp. zn.

, kdy dospěl k závěru (viz usnesení ze dne 7. března tohoto roku), že z předložených důkazů nebylo lze učinit závěr, že by právní předchůdkyně stěžovatelů trpěla nacistickou perzekucí vysloveně z rasových důvodů, to jest že by odnětí majetku představovalo jednu z nejkřiklavějších forem rasismu, kdy zabavení majetku bylo výrazem snahy potřít české vlastenectví, vymýtit odpor proti nacistické okupaci a rozbít sounáležitost představitelů českého národa, a to jak jeho společenských elit, tak i obyčejných občanů. Pokud tedy obecné soudy shledaly, že ve věci není splněna podmínka uvedená v ust. § 3 odst. 2 citovaného zákona, tedy, že z rozhodnutí okupačních orgánů o zabavení majetku a s nimi spojených souvislostí jednoznačně vyplývá, že důvodem zabavení majetku během okupace byl postoj rodiny Sigmundových v širším slova smyslu k okupačnímu režimu, a nikoliv jejich slovanský původ, pak nelze jejich závěry z ústavněprávního hlediska považovat za rozporné.

V závěru se však sluší opět konstatovat, že Ústavní soud i v nyní posuzované věci stěžovatelů vnímá důvody ke konfiskaci majetku jejich právní předchůdkyně nacistickou okupační mocí jako neospravedlnitelné, je nicméně nucen opět poukázat na vůli zákonodárce, zřetelně vymezenou v restitučních zákonech, napravit pouze ty křivdy, ke kterým došlo v letech 1948 až 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody , o době nesvobody, nikoli křivdy jiné. Pouze v rámci restitučních předpisů a za účelem dosažení v nich vytyčeného cíle - zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, lze zpochybnit správní akt pocházející z doby před rozhodným obdobím. ve znění v ust. umožnil nápravu některých dalších majetkových křivd, vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě jiných důvodů, avšak pouze některých a v časovém limitu již dříve stanoveném. Ostatní tvrzené křivdy, nastalé před rozhodným obdobím, mezi něž lze zařadit i křivdy spáchané na právní předchůdkyni stěžovatelů, nemohou být dnešními právními prostředky napravitelné.

Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2013

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu