Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 50/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti 1. Ing. Vladimíra Šány, 2. Mgr. Miroslavy Kurzové a 3. Jany Horné, zastoupených Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 39, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. -580 ze dne 11. října 2011 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. -545 ze dne 28. března 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas ( , a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení a násl. d (dále též "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, v původním řízení žalobců, domáhajících se, aby vedlejšímu účastníkovi, žalované obci Lutín, bylo uloženo uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání nemovitostí podle (zapsaných na listu vlastnictví č. X pro katastrální území L. u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc), a to 81 pozemků (v žalobě uvedených a označených podle údajů z katastru nemovitostí) a domů na nich stojících (z toho dvou označených jako domy rodinné). O odvolání stěžovatelů proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Olomouci potvrzen. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali stěžovatelé včasné dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením sp. zn. ze dne 27. 6. 2012.

Rozhodujícím důvodem pro nepříznivé rozhodnutí bylo zjištění soudu prvního stupně, následně potvrzené odvolacím i dovolacím soudem, že majetek, který byl předmětem žaloby, byl právní předchůdkyni stěžovatelů zabaven nikoli z důvodu rasové perzekuce, nýbrž pro její postoj k okupačnímu režimu. Nárok tudíž měl být uplatněn podle (tj. k 1. 4. 1991), ale nikoliv na základě ; proto jí běžela prekluzívní lhůta k uplatnění restitučního nároku podle , která uplynula již 1. 10. 1991. Pokud tedy původní žalobkyně Miroslava Šánová výzvu k vydání nemovitých věcí adresovala žalované obci až 27. 12. 1994, stalo se tak po uplynutí zákonné lhůty, a nárok jí proto zanikl v důsledku prekluze.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, ve které namítají, že obecné soudy rozhodly v rozporu se smyslem zákona a rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 31. 8. 2000, jakož i ostatní judikaturou, včetně judikatury Ústavního soudu, když při posuzování otázky, zda právní předchůdkyně stěžovatelů byla v době nacistické okupace vystavena rasové perzekuci, postupovaly příliš restriktivně a formalisticky bez dostatečného uvážení okolností konkrétního případu.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelů se způsobem, jakým obecné soudy aplikovaly judikaturu týkající se problematiky rasové perzekuce na jejich případ. Ústavní soud pokládá na tomto místě za vhodné poznamenat, že k restitučním otázkám vždy přistupuje s náležitou citlivostí, přesto však v posuzované věci nemohl dát stěžovatelům za pravdu.

Otázkou rasové perzekuce ve vztahu k restitučním nárokům se již Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, která ostatně citují jak soudy v napadených rozsudcích, tak i stěžovatelé v ústavní stížnosti. Ústavní soud v této spojitosti připomíná, že restituční omezil v ustanovení možnost přezkoumávání převodů majetku, odehrávajících se mimo rozhodné období, toliko na nejextrémnější případy bezpráví, jestliže ke konfiskaci majetku "došlo z důvodu rasové perzekuce". Ústavní soud již dříve vyslovil názor, že pojem rasová perzekuce je třeba pro účely restituční interpretovat tak, že zahrnuje pouze nejkřiklavější formy rasismu, páchané zejména formou holocaustu, nikoliv však jiné formy perzekuce z důvodů národnostních nebo politických. Z provedených důkazů se však nepodává, že by předmětné věci byly zabrány ve prospěch Německé říše jako tzv. židovský majetek nebo že by právní předchůdkyně stěžovatelů trpěla nacistickou perzekucí vysloveně z rasových důvodů, to jest že by odnětí majetku představovalo jednu z nejkřiklavějších forem rasismu. Akty okupačních orgánů vůči právní předchůdkyni stěžovatelů nelze považovat za projev rasové perzekuce; zabavení majetku bylo spíše výrazem snahy potřít vlastenectví, vymýtit odpor proti fašistické okupaci a rozbít sounáležitost představitelů českého národa, a to jak jeho společenských elit, tak i obyčejných občanů (srov. obdobně usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 5. 2012, jehož text je dostupný v elektronické databázi rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz).

Pokud tedy obecné soudy shledaly, že ve věci není splněna podmínka přechodu vlastnictví na stát podle ustanovení , protože původní žalobkyně uplatnila svůj restituční nárok po zjevném uplynutí propadné lhůty, ani podmínka uvedená v citovaného zákona, tedy že z rozhodnutí Státní policie Brno ze dne 31. 10. 1941 a s ním spojených souvislostí jednoznačně vyplývá, že důvodem zabavení majetku během okupace byl postoj rodiny Sigmundových v širším slova smyslu k okupačnímu režimu, a nikoliv jejich slovanský původ, pak nelze jejich závěry z ústavněprávního hlediska považovat za rozporné.

Byť Ústavní soud i ve věci stěžovatelů vnímá důvody ke konfiskaci majetku jejich předchůdkyně nacistickou okupační mocí jako neospravedlnitelné, je nucen opakovaně poukázat na vůli zákonodárce, jasně vymezenou v restitučních zákonech, napravit pouze ty křivdy, ke kterým došlo v letech 1948 až 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody , o době nesvobody, nikoli křivdy jiné. Pouze v rámci restitučních předpisů a za účelem dosažení v nich vytyčeného cíle - zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, lze zpochybnit správní akt pocházející z doby před rozhodným obdobím. ve znění v umožnil nápravu některých dalších majetkových křivd, vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě jiných důvodů, avšak pouze některých a v časovém limitu již dříve stanoveném. Ostatní tvrzené křivdy, nastalé před rozhodným obdobím, mezi něž lze zařadit i křivdy spáchané na právní předchůdkyni stěžovatelů, nemohou být dnešními právními prostředky napravitelné.

Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 7. března 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu